Kulda z Mezihoří

Vztah ke krajině dosud někteří máme, protože když nás něco obklopuje, je příjemnější mít se s tím rád než proti tomu brojit. Tedy pokud je krajina dosud krajinou, nikoliv znásilněným a vykradeným anonymním povrchem. Taktéž je dnes, po vyvraždění velkých dravců člověkem, možno míti kladný a potažmo bezstarostný vztah k přírodě, jen o tom člověk nesmí příliš přemýšlet a nedumat o roztodivných cizopasnících či o druhdy příšerných strategiích jednoho druhu bytí k tytí na druhu druhém, zejména hmyz vyniká, jako ta vosička zotročující si šváby vpichem kladélka do švábího mozku či kladoucí vejce do pavouků a housenek následně slouživších za živoucí spižírnu vosím potomkům…

Podle některých geografický střed Čech

Nuže kladný vztah ke krajině zpravidla nalézáme v krajinách našeho dětství a pro mne je touto sudbou Posázaví, řekněme její povodí od Kácova po Pikovice a to díky endemickému výskytu obou mých babiček a dědečků v této lokalitě. Kraj je to magický a mazlivý, znesmrtelněný obrázky pana Lady, k čemuž přispívá i fakt, že Sázavěnka, dle vzoru Berounky či Otavy, odmítá kdekoliv pramenit a pouze vytéká z rybníku Velké Dářko.

Sázavěnka pod Chlumem

Vztah k přírodě zase někdy sublimuje ve vztah k výdobytkům (prosím nevynechávat tu příponu vý-, ano?), tedy přírodninám metamorfovaným působením člověka a mým sublimátem je v tomto smyslu pivo. Tedy pivo… Ono dnes toto slovo výrazně pozbývá svého původního významu metamorfované přírodniny a již je obecně přijímáno jako označení výslednice fyzikálně-chemických procesů. Zdůrazňuji tedy, že mým sublimátem vztahu k přírodě je to pivko, jemuž člověk jen malinko dopomůže ke vzniku, leč které je produktem přirozených přírodních procesů, to pivko, na nějž se nespěchá, na nějž se s láskou a péčí počká, že, a jenž zrodí se z přírodnin nejlépe přítomných v mém bezprostředním okolí Českého Masivu, nikoliv zakoupených po světových burzách dle hodnoty vynaložených peněz bez zásadního důrazu na kvalitu…

Můj vztah ke krajině se vztahem k přírodě se setkal pod magickou horou Chlum u Čerčan (529,8 m. n. m.) působením jistého Luďka, jenž znásilněn mým škemráním svolil k tomu, že mne přibéře ku některé ze svých nesčetných výprav po drobném várečenstvu. Luděk byl tak laskav a přečetl si tohle a tohle a tedy z českého várečenského podhoubí kvůli mně vybral právě pivovar v Mezihoří, jenž leží na jihovýchodním temeni magického Chlumu a pravděpodobně netušil, jak skvěle se strefil.

Netušil, že vrchol Chlumu, v jehož okolí nachází se někde geografický střed Čech, býval v dospívání mým katarzním místem a tedy že stanul jsem na jeho vrchu mnohokrát a často i na Nový rok. Z domku po rodičích mámy jej prvním ranním pohledem vždy zdravím a sednu-li na vlak jedoucí zpět ku Praze, loučím se s krajinou mého dětství tichým „Ahoj!“ proneseným v duchu ku Chlumu. Ano, člověk by měl mít svou oblíbenou horu, a pokud má starosti si vybrat, nechť neváhá a oblíbí si jich více, třeba jako já, který vzývá trojhoří Chlum, Sedlo a Ralsko…

Scházíte-li z Chlumu jihovýchodně, dospějete nedaleko pod vrcholem k bývalé malé vápence a skupině domečků v hořeních partiích kouzelné posázavské obce Mezihoří. Kolikrát říkal jsem si v mládí, že až dobudu peněz, zakoupím sobě pro radost z žití domek právě tam, v okolí staré vápenky v Mezihoří. Já to neudělal neb dobudl jsem peněz pomálu, avšak učinil tak Kulda. A já nepociťuji k němu závist, leč vnitřní nehlesný soulad a přitažlivost stejnorodého…

Vápenka

Vrchol Chlum ztékali jsme s Luďkem poslední únorovou středu ze Soběhrd, kam integrovaná doprava byla ochotná a schopná nás umístiti. Nevěda, kdo u Vápenky čeká, kladl jsem Luďkovi poděšené otázky, zda ten pán v Mezihoří nebude třeba podivín, mručoun či mrzout, zda vlastně má cenu přepadat jej v jeho polosamotě v lůnu posázavské přírody, je třeba možné, že vlastní zbraně a neváhá je použít, či spolu s Chlumem ovládají jakési černé vúdú a my odejdeme z Mezihoří zakleti. Ale Luděk je mužem chrabrým, otrlým a též pragmatickým a tedy suše konstatoval: „Čoveče, to se mi ještě nestalo!“

Na okamžik ukázalo dálavy a prve v mhách hynoucí obzory

Nádherný západ slunce, kdy toto prodralo se právě na tento zapadající okamžik z cářin šedavých únorových mlžin a oparů, z olovnatě temných oblaků a mléčných zákoutí, aby rozrůžovělo sněhy a rozvichřené spící lesy, aby na okamžik ukázalo dálavy a prve v mhách hynoucí obzory, aby popatřilo v krajinu mého dávného dětství, tedy toto překrásné sluncepadání zatím nevěstilo nic špatného či nebezpečného. Jenže znáte to, jakmile slunce zmizí z báně nebeské a únorová krajina béžoví a vbrzku po té tmavomodrá, jakmile probouzí se noční běsové a krajina počne tiše oplakávat dávná ublížení, vkrádají se v mysl otázky: “Uďo, vážně je na nás zvědavej? Nepožene nás sviňskými kročejem?“ „Hele, v mailu psal ať oba přijedeme, tedy mu v podstatě vyhovujeme, jo?“

Tedy stoupáme pomalu temnoucím tě mnoucím jižním úbočím magického Chlumu a již vidíme komínová dvojčata někdejší vápenky a já nechávám jíti Uďu poněkud vpředu předstírajíc zájem o soumrak, mohl jsem se přeci přeslechnout a pivovárek se může zovat Kudla nebo Kulka a domovarníky zcestovalý Luděk jistě zkušeně rekognoskuje terén mrštně se vyhýbajíc letícím tomahawkům a oštěpům vyrušeného krvežíznivého lidu chlumského polesí…

Ale opak je pravdou. Kulda je jeden z Indigových dětí. Je mírný, čestný, spravedlivý, vcítivý… Poznáte to podle ega, jež opustilo vědomí Já a prosáklo do všeho a všech okolo. Poznáte to podle aury, podle slov i činů. Poznáte To…

U Záviše

Kulda jel nikoliv tomu dávno kamsi na Korsiku a jeho otec jej vybavil na cestu kazetou s takřka národním bardem Závišem. To jeho „Já na vojnu nepudůů, já to – nereflektuji…“ Kazeta jediná se za celou dobu pobytu neoposlouchala a tedy sestava těchto hitů byla slýchána po celý korsický pobyt a stala se hymnickou. Když tedy Kulda otvíral svůj soukromý mezihorský pivařský klubík v podkroví svého domku, pokusil se pozvati právě Záviše a bard byl tak laskav, že dostavil se na místo pokřtít klub svým pěním. Od té doby klubík zove se U Záviše a tento to možná ani ještě neví.

Mezihorská třešeň

Luděk vyjmul dary pro domorodce a Kulda se zájmem prohlíží tvorbu kolegů vařičů. A již je to tady! Je nám do dvoudecek rozlita pšeničná světlá 14. Lahodná až jahodná… Mňamka. Též polotmavá pšenice a světlý Vánoční Staročech, 14ti stupňový, 5,5 % alc. obj... Třešňový speciál, vařený k narozeninám paní Kuldova širokého srdce, potěšil jak chutí tak vlastnoručním sběrem, pasírováním a pasterováním třešní, tedy ani toto není žádný koncentrát. Pro nás tedy 20ka Mezihorská třešeň ochucený ejl, Kaťulík je určen pouze konkrétní osobě, že...

Kaťulík třešňový
Ve skříni

Kulda měl jakýsi úraz a jakožto člověk tvůrčího ducha rozhodl se trávit mnohaměsíční rekonvalescenci vařením vlastního piva. I objednal sobě koncentrát a po zhodnocení výsledku objednal sobě slady pevně rozhodnut drtiti si je vlastnoručně, což od té doby také činí… Kruci! Opravdu jsou tedy lidé, kteří si vaří vlastní vynikající pivo v chaloupce!

Ve sklepě

Kuldův důraz na souznění s krajinou a přírodou projevuje se také tím, že mláto zbylé z vařeb přenechává ptactvu, zejména kurům opuštěné mezihorské stařenky. Chmel z chmelovaru pak recykluje na kompostišti, a aby nic nebylo nazmar, jest tento kompost i odkladištěm pro vylučované pivo po smyslném požití, kteréžto promokřování vlahou tekutinou zajišťuje řádné kompostační děje. Když jsem tam odkládal písek já, všiml jsem si, že při tom mám výhled až daleko za Benešov… Že jsem při tom byl z šíré krajiny vidět i já mi nevadilo, ostatně něco tak směšného nestojí ani za pohled…

Výhled z toalety

Cestou z kompostiště nám Kulda ukazuje nádobíčko. Líbila se mi měděná varna, jež považována za pouhý hrnec měla býti vyhozena, aby byla nakonec Kuldou zachráněna pro libou činnost.

Varna a vrchní lízník

Registruji pohlazení slečny Germánie v podobě pytle od Bamberského sladu a cestou do sklepa je nám ukázáno místo výsadby několika sazenic poloraného červeňáku, Premianta a Sládka a na mé pochyby, že zde přeci chybí načervenalá půda žatecké otčiny, je mi odpovězeno, že zdejší půda bohatá na vápenec může přinést nečekané výsledky. Krom toho, půda může být obohacena o živiny z kompostního pařeniště, že….

Pozdrav slečny Germánie

Vracíme se strmým schodištěm k Závišovi a přichází ochutnávka Mwenge Elizabeth, tmavého třináctistupňového ejlu, 4,2% alc. Mwenge je Ugandsky pivo, tedy celý překlad zní Elizabetino pivo a tajemství tohoto názvu je pro tento byť virtuální papír neskutečně romantický a tento, ač papír údajně snese všechno, by jej jistě neunesl, zvláště pokud ona ebenová kráska opravdu voněla ještě lépe, než Mwenge Elizabeth… Mám raději světlá piva, ale toto tmavé se stalo mým vítězem dne, snad nejen díky Kuldově vyprávění o Africe…

Vánoční Staročech

Zajímalo mě, čím si Kulda živí, ale styděl jsem se zeptat. Ještěže přišel Kuldův kamarád a kolega Šnurfi, který sám nenuceně pohovořil o jejich práci. Oba jsou profesionálními hasiči a tedy mám představu, co Kulda dělá. Zachraňuje dívky z hořících objektů a ve volném čase po nocích tu a tam udělá várku nebo vysvobozuje na mezihorsku v bodláčí a trní uvízlé víly…

Mwenge Elizabeth

Třiadvacítka Barley Wine, čili Ječné víno je naštěstí to poslední, co pijeme. Je půl desáté a nejbližší a jediný spoj jede z Čerčan ve 23.09 a to je skoro 5 km pěšky, většinou nočním lesem. Neměl jsem Ječného vína ani dvě deci, avšak přesto jsem měl pocit, že nestojím nohama na pevné zemi. Kulda nám dává vybrat, čím nás má vybavit na cestu a já jej prosím o Mwenge Elizabeth. Dostávám ji, Vánočního Staročecha a Ječný víno. Od Kuldy se mi vůbec, vůbec, nechce, je tam opravdu kouzelně.

Zvadlo pro Rostika

Ještě je nám na poslední chvíli představen SPOLEK LÍZNÍKŮ PŘI PIVOVARU KULDA V MEZIHOŘÍ O.S., email liznici(zav)liznici.cz a já vážně uvažuji o vstupu, neb ministerské razítko již nechybí a lízník je staročesky degustátor… Doufám totiž ve fasování erárních kožených kalhot, jimiž lízníci zkouší kvalitu piva zasednutím na lavici potřísněnou vzorkem. Jen nevím, jak pak budu řešit, když se na tu lavici během lízničení opravdu přilepí…

Ano, U Záviše...

Kulda nám nabízí přespání v chaloupce s pivovárkem, ale nakonec kráčíme s Uďou a Šnurfim temným chlumským lesem, mdlý měsíční svit postříbřuje mokvající sníh a já napjatě poslouchám, zda se neozve volání Glaucidium passerinum a zda tedy nepromluví magie krajiny, ale místo toho se rozmáznu do vlhkého sněhu po obličeji. V batohu nebezpečně řinčí lahve, ale nic, vůbec nic se nerozbije… A pak je konečně nocí vidět, kterak mezi rozestupujícími se stromy planou ohníčky svíček Čerčanského hřbitova pod Chlumem…

Kde to ten Kulda byl, že? Asi někde, kde jsou na český Budvar dost nakanadění

O Kuldovi 1 2

---

[Rosťa Kloubek] [Zobrazeno 14077x] [14. březen 2010]
[Homebrewing] [comments: 19] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře