Nejen renomované giganty, ale také malé rodinné pivovary, ba i minipivovary mají svoje hrdiny. Vybrali jsme zástupce tří nesouměřitelných provozů. Co mají společného? Lásku k českému pivu a úctu k naší tradici.

Sládek z minipivovaru. Poprvé jsem měl strach

Moritz Fischer vlastnil na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Olomouci slušné jmění: dvaašedesát domů, sladovnu, dvě cihelny, velkosklad s uhlím, dva hotely, tři hostince, několik tereziánských pevnůstek a desítky pozemků. Jenže svou ekonomiku maličko přehřál. Nechal tedy část svých podniků zbankrotovat, ale věřitelé mu to nezbaštili. Musel do vězení pro dlužníky. Zemřel roku 1906.

Přesně sto let poté otevřeli v jednom z jeho domů ne zrovna zkušení místní podnikatelé hostinský minipivovar U Moritze. Na počest duchovního patrona tu na jídelním lístku objevíme i pokrmy z haličské židovské kuchyně: šoulet, kugel, červený boršč...

Pivovod pod silnicí vede k pípě na restaurační zahrádce. Při jeho kopání narazili na dlažbu tereziánských kasáren: ostatně brána tereziánských hradeb stojí o pár metrů dál.

Pivo tu na aparatuře z Prostějova vaří Stanislav Nožka. Není školením přímo sládek, vystudoval biochemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické. Jako správný Hanák kolem sebe šíří určité flegmatické fluidum, minimálně kuráž mu však nechybí. Objel si pár minipivovarů, nechal si poradit a pak se vrhl po hlavě do díla.

„Když jsem uvařil první várku, měl jsem strach,“ přiznává. „Nakonec se však první tank vypil, ještě než jsme stačili hospodu otevřít. Postarali se o něj řemeslníci, kteří tu šturmovali na dodělávkách.“ Tím však ještě nebylo vyhráno.„Nebyli jsme připraveni na kolísání kvality dodávek ze sladoven. Pár várek nám proto trochu uletělo, ale nikdy ne tak, abychom museli pivo vylít,“ vypráví sládek pan Nožka.

Postupně si našel spolehlivé dodavatele, kteří splňovali i další přání majitelů Moritze. Všichni jsou totiž hanáčtí lokální patrioti. „Chmelím žateckým poloraným červeňákem z Tršické oblasti u Přerova,“ vypočítává Stanislav Nožka.

Ano, vzpomenu si, ta lokalita patří mezi tři, z jejichž chmele se má podle Svazu českých pivovarů a sladoven vařit české pivo. „Slad dáváme z Hané, kvasnice z Moravskoslezských pivovarů v Přerově,“ pokračuje sládek Nožka.

„I nealkoholické nápoje jsou z Hané, i husy do šouletu z okolních farem, maso, zelenina, všechno odsud. Máte co jest?“ skáče mu do řeči spolumajitel podniku. Na Hanáka vypadá podezřele světácky.

„Počkej, mluvíme o pivě,“ nenechá se odbýt Nožka, „vařím na dva rmuty, kvasím o teplotě sedm stupňů, na spilce pobude dvanáctka sedm dní, až čtyřicet dní poleží v tanku. Tady je to pořád spíš ruční práce: páčky, šoupata, přečerpávání hadicí... Akorát nemusím běhat dívat se na teploměr, mám ho na displeji.“

Stanislav Nožka toužil, aby bylo jeho pivo odlišitelné od ostatních. To se mu na první doušek povedlo. Věhlas sládka od Moritze ho dokonce přivedl na místní univerzitu, kde v rámci programu Pampeadia učí lidi vařit pivo. „Je to spíš taková hra,“ říká, „každý občan si může uvařit dvě stě litrů piva bez daně. Takových nadšenců je spousta, od osmnácti do pětašedesáti let, mezi nimi spousta ženských. Jsou dojemní. Znám doktora, co nechává kvasit své pivo v uzavřených PET lahvích, ponořených na špagátech do studny. Ta byla vlastně jeho ležácký sklep. Povídám jim o historii a teorii a pak je vezmu sem, aby mi asistovali u várky.“

Kapacita pivovarského zařízení u Moritze je malá. Popularita podniku v Olomouci, a nejen v ní, zase veliká. V parnech proto někdy nestačí dozrát tolik piva, kolik by lidé vypili. „V takovém případě vezmeme raději pivo z Litovle,“ klade důraz na svou sládkovskou profesní čest pan Stanislav Nožka, „zelené, nedozrálé pivo je chuťově rozbité a nemá ještě ten správný říz. To bych lidem pít nedal.

Zdroj: MF Dnes.cz | Autor: Ladislav Verecký