Jak švábi na pivo

Jelikož mě koncem července pracovní povinnosti zavály do samého historického centra Švábska, toužil jsem také zjistit, jak chodí Švábové, takže vlastně ne švábi, na pivo. Samo Švábsko je země s pohnutou historií a jeho převážná část se nachází ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko, ve svých historických hranicích však zahrnuje i Voralbersko (Rakousko), Alsasko (Francie), Lichtenštejnsko, německy mluvící švýcarské kantony a západní část Bavorska (dnes nazývanou Schwaben). Samotný Stuttgart pak byl za druhé světové války prakticky srovnán se zemí, takže v tom malebném dolíku uprostřed nádherných vinic se dnes nachází město veskrze moderní.

To že jsme ve vinařské oblasti je znát na každém rohu, ale kromě místních vyhlášených Ryzlinků nebo lokálně proslulé odrůdy Trolinger prahnu zjistit jaké se tu vaří pivo. Ve městě jsou tři průmyslové a dva mini pivovary, ty pak mají leccos společného a mně se je daří krátce navštívit odpoledne ještě takříkajíc „v montérkách“. Oba dva jsou umístěny do prvního patra a tedy nemají zahrádku, což se v teplém červencovém dni ukazuje jako zásadní nevýhoda, protože lokály jsou v celém městě prázdné, ale na ulici to žije.

Račte vstoupit

Calwer-Eck Bräu je první na ráně a na poměrně nenápadnou ceduli se musím dlouho ptát, ale po výstupu do prvního patra musím přiznat, že se mi tu líbí a přestože vím, kde jsem i že datum založení je 27.4.1987, mám pocit jakési „tradičnosti“. Servírka, sládek i ostatní personál jsou všichni velmi mladí lidé a velmi milí, takže není problém zapříst hovor a podiskutovat i o jednotlivých pivech. V této souvislosti se sluší připomenout, že pivovar Calwer-Eck má osobitou strategii ohledně objemu konzumačních nádob, kdy zcela ignoruje půllitry s tím, že i při menších objemech garantuje, že na pivo nebude zákazník muset čekat a současně může pít stále čerstvé. Pivo je tak čepováno do sklenic o objemu 0,3 l a u pilsu dokonce 0,2 l. Pokud by se mezi hosty vyskytl zatvrzelec důrazně trvající na „chlapáčtější“ nádobě dostane tuplák.

Varna, lokál, výčep

Ihned po příchodu jsem si objednal pšeničné a bylo to nejlepší pivo dneška, perfektní hustá chuť na „plnou hubu“ násobená příjemnou ovocnou vůní, následoval Pils s překvapivě intenzivní – nikoli však nepříjemnou – vůní kvasnic, po té Braumeisterbier s lehkou příchutí rauchu (nad tímto mým postřehem ovšem sládek nesouhlasně kroutil hlavou) a na závěr dvojnásobně chmelený Saison, který bych ovšem nazval nepovedeným pokusem. Hořkost je zde silná, ale tak nějak zvláštně navíc. Každopádně netradičně menší objem vzorků mi velmi vyhovoval, protože čtyři velká piva bych vzhledem k očekávaným povinnostem nezvládl a „malé“ si dávám nerad. Takto jsem se tedy vlastně rád podřídil okolnostem.

Ochutnaná piva v Calwer Eck

Nutno konstatovat, že pivo je tu skvělé, prostředí příjemné a lidé milí, Calwer-Eck rozhodně stojí za návštěvu a já se sem hodlám ještě mnohokrát vrátit obzvláště po té, co jsem následně dostal vynikající referenci na zdejší kuchyni. Jediným droboučkým mínuskem může být trochu vyšší cena, kdy 0,3l stojí EUR 2,80 a 0,2l EUR 1,90.

Sophies Brauhaus

Nyní ovšem utíkám o pár ulic na západ na návštěvu, opět v prvním patře umístěného, Sophies Brauhaus . Potřebuji být ještě dnes střízlivý a tak se bojím, aby mne zde nečekala jakási Sofiina volba a já si nemusel vyčítat, že jsem nějaké pivo v ochutnávce musel oželet. Míjím tak poněkud obskurní vchod a vystupuji do prvního patra. Interiér se mi zdá jako by chtěl být duchem podobný Calwer-Ecku, ale do tohoto dojmu se tlačí snad až moc kýče.

Varna, lokál, strop

Rozhlížím se po lokále, sedám opět na bar a když zakláním hlavu k prvnímu řádnému loku pšenice, skoro mě až ohromí působivý vitrážový strop až mám pocit jako bych byl v nějaké pravoslavné modlitebně, když v tom se z kuchyně ozve vzrušená diskuze v ruštině, zajímavé. Pivo není špatné, stále mám žízeň, zahučí do mě rychle, ale kvalit Calwer Ecku nedosahuje, je takové průmyslově fádní, dojem pak vylepšuje pils, který, ač v buketu trošku zasmrádlý, je chuťově vynikající s nádherně zaoblenou hořkostí.

Sophiina piva

Chlapec za barem je taktéž velmi milý a celkem příjemně tlacháme o životě, vesmíru a vůbec. Už už jsem si říkal, že Sophies Brauerei sice stojí za to navštívit, ale není důvod se sem vracet, když mi ten mladý muž vyrazil dech účtem. Za ta dvě celkem dobrá půllitrová piva po mě chtěl pouhá 4 Eura, v následné diskuzi jsem zapochyboval o svých znalostech Goetheho mateřštiny i o jeho úmyslech (o menšinové sexuální orientaci nebylo pochyb), až se ukázalo, že do 18 hodin tu mají tuto lákací cenu každý všední den. Nevím jak jindy, ale dnes to nefungovalo, protože první teplý den po několika sychravých, hnal všechny zákazníky na zahrádky a já se tak loučím se Sophies Brauerei jako jeden z pouhých šesti.

Brauhaus Schönbuch

O pár hodin později, už v tričku a kraťasech nějakou takovou zahrádku hledám i já a nacházím Brauhaus Schönbuch , který jsem při původním googlování zprvu taktéž považoval za mini, ale jedná se o podnik, kam se pivo dováží z nedalekého pivovárku v Böblingenu. Lokál je opět prázdný, ovšem zahrádka je narvaná a my si tak můžeme vychutnat nejen jejich Hefeweizen (chuťově trošku plošší pšenice, bez vůně), Naturtrüb (dobře pitelný, řidčí nefiltrovaný ležák) a Pils (chmelem vonící a překrásně hořký) – vše po 3,60 EUR.

Piva z Böblingenu

Krom piva zde mají i skvělá jídla obdařená vtipnými „italskými“ názvy, kdy například chleba se sádlem a cibulí je švábskou bruscetou, tradiční masem plněné „Maultaschen“ pak švábskými Ravioli atd. Celkově tento podnik hodnotím také velmi dobře a to včetně hezkých, ochotných a za všech okolností příjemných servírek, je to tu fakt prima, jen ty davy Švábů nikde, tak kam sakra chodí na pivo? Nebo že by vážně dávali přednost místním vínům?

Interiér a jídla

Mám jisté podezření a tak se cestou do hotelu stavujeme ještě na jedno u malého stánku uprostřed nedalekého náměstíčka pyšnícího se honosným jménem Palast der Republik. No to by soudruzi z NDR čuměli, tomuhle se ten bývalý zázrak na Marxengelsplace nemůže rovnat, tady to vážně žije. Před válkou zde byly údajně veřejné záchodky, po té dlouhá léta obchůdek s knihami a dnes centrum nočního života.

V Palast der Republik

Od čtvrtka do neděle se tu prý střídají dýdžejové při pravidelných nočních produkcích a pokud je pondělí jako dnes, jen se tu prostě paří. Zhruba 80 míst u stolečků je beznadějně obsazeno, takže dalších asi 300 lidí sedí všude možně i nemožně, většinou pak jen prostě na zemi. Stavím se trochu otráveně do dlouhé fronty na pivo, ale k mému velkému překvapení je parta mládežníků za výčepem dokonale sehraná a efektivní a tak během maximálně pěti minut už ochutnávám pšeničný Sanwald.

Tady to žije

Piju ho poprvé a nevím, zda je to geniem loci, mojí náladou či zda je opravdu tak úžasný, zkrátka mlaskám nadšením, hustá, plná ovocná pšenice, přenádherný šláftruňk. S očima navrch hlavy si tak vychutnáváme tu prímovou atmosféru a žasneme, jak jsou všichni spořádaní a čistotní – no, prostě jako Němci v Německu. Vzhledem k historii tohoto podniku je i kapacita (čistých) toalet v podzemí dostatečná, zkrátka nenacházím chybu a užíváme si krásného teplého večera a konečně tak i řešíme otázku, kam že to Ti Švábové chodí na pivo.

Pšenice Sanwald

Když pak odcházíme, já utopizuji, jak by bylo skvělé mít paralelní příběh i v naší milované kotlině. V devadesátých letech místo zbourání vyšehradského Paláce kultury do něj (a snad ani nechci vědět kam vlastně) natekly stamiliony a dnes, při většinově probolševickém smýšlení naší společnosti, to už snad ani ideologicky není možné, ale představa, že by tahle ohavnost už dnes neexistovala a na její „památku“ vznikaly podobné PaKuly jako v srdci Švábska je vážně příjemná.

Aby však Stuttgartská svodka mohla být kompletní, je třeba ochutnat i produkty místní trojice průmyslových pivovarů, což činím hned následujícího dne a zde jsou mé poznámky: Jednoznačným vítězem o švábského lahváče se tak zřetelně a nekompromisně v mých očích stává Stuttgarter Hofbräu - Pilsener, poznamenal jsem si: pěkná, krásně vyvážená hořkost, příjemně se pije dlouhými kulatými loky a který i vzhledem ke své supermarketové ceně (cca 65 centů) vyhrál i kategorii cena/výkon.

Průmyslový vítěz

Odstup od Swaben Bräu – Pilsener (hluboce prokvašené s lehkou pachutí, která je po zteplání až nepříjemná) a Dinkel Acker CD-Pils (plochá nevýrazná chuť s mírně rušivým ocáskem) je tak minimálně rozdílem třídy. Protože od každého mám více vzorků, mohu si následně svůj úsudek několikrát potvrdit.

Poražení

No a závěrem jako správná schwäbische Hausfrau dociluji úspory cca jedné koruny na každé lahvi jejím vrácením do českého koloběhu. Celkově moc prima zážitek.

---

[Jan Kejnovský] [Zobrazeno 8836x] [14. říjen 2012]
[Pivo ve světě] [comments: 3] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře