Pivovary na Sibiři i na Dálném východě 2

Do Jekatěrinburgu přijíždíme další den po poledni místního času, tj. oproti moskevskému + 2 hodiny. Moskevským časem se totiž řídí veškerá železniční doprava v Rusku. „Kousek“ od Moskvy si to člověk ještě v hlavě dohromady nějak srovná, horší je to při posunu o hodin několik (Vladivostok + 7 hodin). To už si pak vůbec nejste jisti, kolik těch hodin vlastně je.

Dovolím si teď trochu odbočit od měst i od piva a alespoň ve stručnosti napsat něco o vlacích. Vzhledem k tomu, že jsme nejeli „v jednom tahu“, ale dělali přestávky po cestě, vystřídali jsme těch typů vlaků několik. Na prvním úseku jsme jeli velmi moderním patrovým lůžkovým vlakem s klimatizací, vakuovým WC, jakož i nádobami na tříděný odpad (teoreticky, ve skutečnosti bylo doporučeno obsluhou vše házet do jednoho pytle, neb je to jednodušší, stejně na nádražích je připraven jen jeden kontejner na všechny odpadky). Tyto soupravy však jezdí pouze „na dohled“ od Moskvy.

Moderní souprava Moskva - Kazaň

Čím dále na východ, tím starší byly některé vagóny, o stavu kolejového svršku ani nemluvím. To snad i mořská bouře je jemným kolébáním proti drncání vagónu a házení do stran v některých úsecích trasy. Na celé trati je velmi silná nákladní doprava, která se na kvalitě tratí podepisuje. Na druhou stranu je nutno poznamenat, že na mnoha místech, zejména na východě, se trať postupně opravuje.

Vlaky vezou vozy lůžkové, se čtyřmi místy v kupé a zavíratelnými dveřmi a vozy tzv. plackartnyje - v podstatě otevřené „dobytčáky“ s palandami 2+2, oddělenými jen tenkou přepážkou, bez dveří a proti nim ještě naproti v uličce další dvě. Bez jakéhokoli soukromí. Vzhledem k tomu, že okna jsou neotvíratelná, případně je jich pár ve vagónu jen na škvíru poodklopitelná (a místním je zima, takže zavřená), dovedete si asi představit smrad (slabé slovo), který tam vládne. K tomu hluk, neboť je třeba se překřikovat se sousedy, či nechat řvát a pobíhat děti. Bohužel jsme to zažili zcela neplánovaně i na vlastní kůži a zrovna v úseku nejdelšího přejezdu (2 dny a 3 noci).

Plackartnyj vagón

Každý vagón doprovází osádka dvou lidí, děžurných, které se po směnách střídají. Ve všech vagónech je k disposici samovar na horkou vodu, takže v kteroukoli dobu si lze z vlastních zásob uvařit čaj, či polévku, nebo ingredience koupit u děžurné(ho). WC jsou případ sám pro sebe - kromě zmiňovaného prvního úseku, mají tzv. technologické přestávky, což spočívá pouze v tom, že cca 20 minut před a 20 minut po opuštění stanice, kde vlak zastavuje, jsou uzavřené. Papír dodává vždy nastupující směna, pokud dojde, je třeba mít vlastní. K umytí rukou je třeba zvládnout zvláštní grif - jednou rukou se musí zatlačit tyčka, která je v kohoutku, jinak voda neteče. Umýt jednu ruku a opakovat s druhou!

Samovar

Po cestě bývají přestávky ve stanicích, někdy i půlhodinové. To se pak osazenstvo vlaku (až o 17-18 vagónech) vyhrne ven na nákupy do stánků na perónech, případně do nejbližšího obchodu. Čím dále od Moskvy, tím větší prohibice! V Evropě lze koupit ve stáncích pivo, či jej přímo roznášejí (v plechu) po vagónech. Za Bajkalem už nekoupíte na nádraží žádný alkohol, ve vlaku pak pouze v jídelním voze a nesmíte si ho vzít s sebou, neboť (občas) prochází vlakem policie a dává pokuty. Na nás se jednou doslova vrhli, když spatřili plechovku Sibiřské koruny na stolku. Teprve po několikerém zdůraznění, že je to suvenýr domů a obrácení plechovky vzhůru, na důkaz, že je prázdná, dali pokoj. Občas (v menších stanicích) se ještě vyskytují „bábušky“, které nabízejí na prodej všechno možné - od koláčů, přes uzené ryby až třeba po záclony.

Bábuška

Jekatěrinburg, dříve Sverdlovsk (oblast se ale stále jmenuje Sverdlovská), město na hranicích Evropy a Asie, jak hlásá nápis na nádražní budově. Ve skutečnosti je ta hranice o nějaký ten kilometr vedle, na což upozorňují hraniční sloupy jak na trati (v km 1778 Transsibu), tak na silnici. Obě místa posléze postupně navštěvujeme. Jekatěrinburg – místo zavraždění carské rodiny v bývalém Ipatijevově domě, dnes chrámu Na krvi z roku 2003 (Svatých mučedníků carské rodiny – o té ještě později).

Hranice mezi Evropou a Ázií

Jekatěrinburg – město s mramorovou sochou Jelcina, který zde byl více než 10 let 1. tajemníkem KSSS, fakticky tedy vládcem kraje, a právě on nechal v roce 1977 zbourat zmiňovaný Ipatijevův dům (to jsou paradoxy, co). V Jekatěrinburgu najdeme ale také na Michajlovském hřbitově jeden z památníků našim padlým legionářům. Zatímco okolní hřbitov je silně neudržovaný a hroby zarostlé buření, je vidět, že o památník se někdo stará.

Památník legionářům

A konečně – asi 10 km od centra (prakticky ale je to předměstí) je obec Berezovskoje s pivovarem, který stavěly Pacovské strojírny a kde působil Marcel Jelínek. Přímo u pivovaru je sice také hospoda, ale tolik času zajet přímo tam, byť jsme měli reference a kontakty na místní, při nabitém programu, bohužel nebylo. Museli jsme se spokojit tou, co je ve městě – Gordon´s pub, navštívili jsme ji ale až druhý den, před odjezdem.

Gordon´s pub

Mezitím jsme objevili ještě jiná místa, s místními pivy spojená. První den zcela náhodně objevujeme pivovar Eliseeff, o kterém jsme nenašli nikde ani zmínku. Je prý zde již dva roky a je v podstatě součástí samoobslužné restaurace, stolovoj. V samotné jídelně se obvykle v Rusku nečepuje, místnost s výčepem bývá oddělena, byť jen symbolicky - pultem, lehkou stěnou, případně se nachází v jiném patře. Zde byl výčep jen na druhém konci místnosti. Za sklem je vidět CKT, varna je prý v podzemí, víc jsme s obsluhy nedostali. Na čepu byly dva ležáky - filtrovaná a nefiltrovaná varianta, pšenice a tmavé pivo. Ani jedno za moc nestálo, ležáky byly slaboučké, prázdné, ale vcelku ještě pitelné. Pšenice byla jenom podle názvu a tmavé kalná voda.

Eliseeff

Další den, kromě zmiňovaných hraničních sloupů, navštěvujeme Ganinu jamu, což je místo, kam vrazi zahrabali mrtvoly carské rodiny. Dnes je to pietní místo s několika chrámy, pomníky rodiny a samotná jáma (bývalý důl) je osázená bílými liliemi. Ostatky byly pohřbeny v Petrohradě. Carská rodina je dnes zbožštěna a její kult dosahuje nebývalých rozměrů. Člověk má pomalu strach otevřít lednici, aby na něj nevyjukl car (ti z vás, dříve narození, si jistě vzpomenou na vtip s V.I.L.). Ale zpět do města - z náměstí, kterému vévodí Leninova socha v nadživotní velikosti (vrah i jeho oběti jsou pěkně pohromadě) začíná místní pěší zóna a na ní nás hned zkraje zláká nápis „Magazin različnych napitkov“ (po našem nápojka).

Žigulík

V patře je stolovaja a v přízemí výčep s místním pivem. Odkud přesně, opět obsluha neví, prý ze Sverdlovského kraje. Výčep je typická ruská „petkárna“ - nečepuje se do skla, ale do PETky a tu si buď můžete odnést s sebou, nebo přelít do skla a konzumovat na místě. Na čepu jsou 3 druhy - světlý ležák Žiguli, Bulgarpivo barchatnoje (doslova sametové) tmavé a pšenice. Tmavé vynecháváme, ostatní jsou velmi slušná piva, bez vady, i ta pšenice je opravdu pšenicí. Večer opět putujeme dál, čas pokročil a tak míříme do Gordon´s pub, který se nachází asi za 2 km.

Kolbasoff

Ale ouha, pivočáry jsou mrchy a tak se jimi necháme vtáhnout o něco dál do pivního baru Kollbasoff. Malý sklípek bychom asi přehlédli, venku je však panel s přitlučenými pivními tácky, tak je rozhodnuto. Na čepu by měla být piva Kollbasoff světlá (filtr a nefiltr verze) a tmavé, dále po čtyřech německých a belgických piv, rovněž piva láhvová. Objevujeme zde i tmavý Klášter, který se snad u nás vůbec nevyskytuje a jde pouze na export. Značkové pivo pro bar vaří nějaký místní pivovar, opět se nedozvíme jaký, tentokrát proto, že je to prý tajné.

Sortiment

Tmavé došlo, tak si dáváme obě verze světlých, ale žádný zázrak to není, piva jsou bez řízu. Nakonec přece jenom, i přes popsané peripetie, dospějeme na konec pěší zóny. Posléze okolo prezidentské rezidence, kterou si údajně nechal zbudovat Jelcin, aby se měl kde ukrýt, kdyby mu v Moskvě hrozil puč, konečně dorážíme do Gordon´s Pub s pivy Berezovskij. Hospoda ve skotském stylu, jak výzdobou, tak i stylovým oblečením personálu - číšník má kilt.

Obsluha v kiltu

Jídlo je tady na místní poměry dosti drahé, na čepu jsou tři druhy piva – světlé, polotmavé a tmavé. Vzhledem k vedru, jakož i předchozí konzumaci, ochutnáváme světlé a polotmavé. Obě piva jsou výborná, ruka českého sládka se nezapře, dobře to toho ruského naučil. A pak už jen procházka oddechovým parkem s vodotrysky a kolem muzea architektury (zavírací den), před nímž jsou vystaveny exponáty historických strojů místních železáren, na nádraží a odjezd do Krasnojarsku.

Piva v Gordon´s

Město Krasnojarsk, kam přijíždíme další den po poledni místního času (zde už +4 od Moskvy), je město nezajímavé. Za zmínku snad stojí jenom na břehu Jeniseje vytažený parník Nikolaj II, na kterém přijel mladý carevic, v rámci poznávání svého budoucího impéria (dnes je to muzeum), jakož i Vítězný oblouk na památku založení města 1628, z r. 2003. Nad městem se táhne horský hřeben, na který vede lanovka, nikdo nám však není schopen říci, jestli opravdu jezdí, či nikoli. Tak to raději ani nezkoušíme.

Parník Nikolaj

V NP Stolby je malé žulové skalní město (nutno podotknout, že u nás máme tyto přírodní výtvory mnohem hezčí), kde se hodně leze - zásadně bez lana. Tato činnost se prý v rodině dědí, takže něco jako „dědičná choroba“. Že občas někdo spadne, o tom svědčí pomníčky na úpatí skal. Hojné jsou zde veverky - burunduci, které žebrají jídlo od turistů. Ve městě máme poznamenaných pár pivně zajímavých míst, bohužel ale bydlíme naprosto na opačném konci, tak není šance zkusit alespoň některé z nich.

Nápojka

Alespoň v obchodě tedy kupujeme světlou nefiltrovanou 11° Abakanskoje, z pivovaru AJAN, rep. Chakasija, město Abakan. Slušné, pitelné. V nedaleké petkárně si pak necháváme natočit pivo z místního pivovaru 777, Žateckoje 11°, které je opravdu výborné. Ve zdejším hotelu se seznamujeme s místní „specialitou“, co se týče připojení k netu. K přihlášení na wi-fi je nutno zadat číslo místního telefonu, kam pak pošlou odkaz na heslo. Dívčina v recepci je evidentně na cizince zvyklá a náš požadavek na připojení bravurně zvládne.

Petkárna

Další den odjíždíme opět po poledni místního času, předtím ale ještě před nádražím nakupujeme jídlo a pochopitelně pivo na cestu. Pivo je opět Abakanskoje - dva druhy, 11° a ještě 12° Džoj. Mně chutná ta 11°, Džoj je více sladovější. Pak ještě Sibirskaja korona 11° a od nich též ALE 13,5° s vůní horských trav a cedru. Vynikající pivo. To už však nemůžeme pít „veřejně“, ale „ z pytlíku“. Jedno pak přeléváme do láhve od minerálky a kupodivu – žlutá tekutina s pěnou s nápisem „miněralnaja voda“ nikomu už nevadila.

Obchod v Irkutsku

Do Irkutska přijíždíme tentokrát už ráno (místního času) a po krátké projížďce městem míříme k Bajkalu, do rekreačního střediska Listvjanka. Obě tyto destinace by vyžadovaly daleko více času, než jeden den. Tak jen letem světem. Irkutsk (dva chrámy, vítězný oblouk, pomník „bílému“ generálu Kolčakovi v nadživotní velikosti, zakotvený historický ledoborec z Bajkalu – Angara - muzeum), krátká projížďka lodí po Bajkale a návštěva místního muzea. Kromě historických exponátů kraje, zoologických sbírek a malého akvária s místní faunou (vč. sladkovodního tuleně –něrpy) je zajímavá simulace ponoru v batyskafu až na dno jezera.

Z ochutnaných ruských piv, ať už zakoupených při obědě či v obchodě, nebylo poživatelné ani jedno - Ostmark, Německoje, či Bílý medvěd byly vhodné na družbu s kanálem. Chuť si spravíme až druhý den ráno v Irkutsku, před odjezdem do Ulan-Ude v obchodě kupujeme na cestu Amurskij nrav (povaha)- žitný ALE (Sibiřská koruna).

---

Pivovary na Sibiři i na Dálném východě 1

Další fotografie ze Sibiře a Dálného východu, které se do článů nevešly, naleznete zde...

---

[Jana Běhounková] [Zobrazeno 5351x] [25. září 2016]
[Pivo ve světě] [comments: 6] [Verze pro tisk] [Nahoru ↑]

---

Diskuse k článku

Vložit komentář

Jméno:	E-mail:

Komentáře