O místě, kde mrzne čas

Mám pivo rád a mnohonásobně překračuji hranici, za kterou by mě docent Skála, přejme mu lehké spočinutí, označil za alkoholika, mě se však, až na řídké výjimky, takto příkré soudy příčí a tak sám sebe nazývám raději pivním nadšencem. Jednak to lépe zní a jednak i lépe vystihuje pravou podstatu mé naznačené závislosti.

Majestátní budova U Kojanů

Je zřejmé, že i svou více či méně zaslouženou dovolenou trávím tak, abych se cítil příjemně a mám pocit, že to bez piva tak úplně nejde. Po druhé za sebou jsem tak přivezl své drahé ženy do jednoho zapadlého kouta v podhůří Novohradských hor poblíž Horní Stropnice, kde mi bylo dáno objevit místo, kde čas plyne jinak, kde fungují svoje vlastní zákony, odlišné od těch všeobecně známých a na nejrůznějších místech zůstává navěky stát formou těch nejneuvěřitelnějších detailů z různých období, které dohromady tvoří jeden celek, jímž je jedinečná hospůdka v obci Svébohy zvaná U Kojanů.

Na dovolenou bývám celkem připraven, zvláště po loňské zkušenosti vím, že Novohradské hory jsou z hlediska cykloobčerstvoven hodně Géčkovou lokalitou a tak jsem se předem smířil s točenou Kofolou při našich denních zastávkách a o to lépe se připravil na večery a odpoledne. Základ tvořil kompletní PET-kový program z Chýně (ve více vydáních) a jeden párty soudek pšeničného Kapuzinera doplněný pak vybranými produkty z hypersamkového sortimentu, které jsem protlačil do košíku v rámci protrpěného nákupu ve „městě, kde by chtěl žít každý“ tedy jihočeské metropoli. Již předem jsem ovšem počítal s tím, že návraty z našich každodenních cyklistických výprav budou spojeny s dokonale ošetřeným B.B. od Kojanů.

Interiér hospůdky

Je těžké vystihnout sílu ducha toho místa a nemyslím, že je papír (fakt si to píšu tužkou do sešitu a jen velmi částečně pak přepisuji do compu) vůbec schopen být takovým médiem, ale jisté je, že i na mé milované dcery, jakož i jejich, mnou samozřejmě též milovanou, matku to místo působí nesmírně blahodárně, až léčivě. Těžko se mi popisují tak pozitivní dojmy, když jednotlivosti vlastně vůbec nejsou hezké, kdy např. záchody, ač jisté „kouzlo“ mají, jsou vyloženě … nehezké :), pro celé RVHP unifikovaný interiérový design na Vás doslova bafe z každého kouta lokálu i chodby, lidový obraz jelena v říji v koutku mysliveckých trofejí také jistě není vrcholem umění, ale dohromady to prostě všechno ladí v jeden harmonický uklidňující celek.

Mé zabíhavé myšlení mi teď vnukává myšlenku nazvat jej nervovým sanatoriem, ale k chabým obrázkům z mobilního telefonu bych rád i přikomentoval něco „k věci“. Rozlehlá budova hospody včetně sálu a přistavěné kuželny působí starobylým dojmem a i když je vidět, že nejlepší časy už má za sebou, máte pocit, že pivo se tu musí točit nepřetržitě už nejméně 100 let.

Hostinec s kuželnou

Fasáda je již, pravda, poněkud opotřebována navíc opět doplněna několika drobnými perlami socialistického průmyslového designérství, ale i tak je celkový dojem z budovy až majestátní. Obvykle to nedělám moc rád a víc se mi líbí si možnou historii místa domýšlet podle toho co z něj vyzařuje, zde tomu ale tak nebylo a tak se ukázalo, že všechno je malinko jinak.

Zájezdní hostinec zde byl postaven ve druhé polovině 19 století, majitel jej však krátce před (II. světovou) válkou přestal provozovat a stavení bylo užíváno jako statek. Po odsunu vlastníků v roce 45 došlo ke znárodnění a dramatickým stavebním úpravám. Zejména k zazdění vjezdu pro povozy v průčelí a vestavbu příček, rozdělujících hospodu na několik bytů. Hospodská tradice pak byla obnovena až v sedmdesátých letech a tak té zmíněné „nepřetržitosti“ táhne teprve na čtyřicet.

Zahrádka před hospůdkou

Před hospodou je malá, ale stálá „zahrádka“ spočívající ve třech velkých špalcích – stolech obehnaných ze tří stran improvizovanou lavicí, což ze čtvrté, hospodské strany doplňuje pár špalků menších, sedacích. Přiznávám bez mučení, všechna piva jsem vlastně vždy vypil na této zahrádce a tak píši o hospodě v jejímž lokále jsem neprolil hrdlem ani jediné a nikdy se tak ani na chvíli nepřiřadil k těm několika štamgastům, kteří i v třicetistupňových vedrech za zvuku reprodukované dechovky a poblikávání ztišené (většinou) ČT2, oblečení ve svetrech či montérkách prokládají vypitá piva panáky na zahřátí. Pro nás, zahrádkáře, bylo vždy příjemným ochlazením, dojít si pro další dávku oblíbené drogy a pro místní pak ta Celsiova šestnáctka uvnitř kamenné budovy představovala už zjevně normální záležitost.

B.B. U Kojanů

Avšak zpět k pivu, na čepu je stabilně jak, mnou jednoznačně preferovaný, jedenáctistupňový B.B. za 17 K, tak i desítka Samson za 16 K, který pro změnu upřednostňovala bezpodílová spoluvlastnice mého majetku. Obě však byla, tady se fakt nebojím superlativů, vynikajícím způsobem ošetřena a víc než významný podíl na tom má sklep, ve kterém si všechny sudy před naražením nejprve důkladně odpočinou při (údajně) osmi stupních a na cestě k pípě pak nenastane, pro plnost chuti tak destruktivní, teplotní šok. Bohužel se stále častěji setkáváme s těmi sudy pod pípou, ale co pivním sodovkám až tak neublíží, si lepší pivo nezaslouží. Vážně si totiž myslím, ten druhý budějovický pivovar, co je vlastně první, tedy ten měšťanský, se před nějakými dvěma, třemi roky ohromě zvedl a jeho produkty už si podobné zacházení nezaslouží.

Koulím zdar!

Za krásný unikát U Kojanů považuji z pravé strany přistavenou kuželnu, která má sice separátní vchod, ale s lokálem je spojena, hádejte proč, praktickým okýnkem. Konec minulého století mi umožnil důvěrně poznat a nechat se okouzlit podobnými zařízeními v Bavorsku, ale v té naší milované kotlině jsem nic podobného naživo dosud nepotkal. Největší slávu má kuželna již též za sebou, ale vlhké stropy, strašně omlácené kuželky, prastarý prach i pavučiny a zejména dominantní „umělecky“ vyvedený nápis „Koulím zdar“ dávají dohromady opět cosi jedinečného a atmosféra časů minulých je téměř hmatatelná. To, jak je toto místo příjemné, dokládá i reakce na můj nesmělý zájem o kuželnu, kdy mi byla nabídnuta i jako herna pro moje hyperaktivní blondýny a musím říci, že těch pár desítek minut smíchu, než se mi dcery podařilo od koulí odpoutat, bylo velmi intenzivních a jsem za ně panu hostinskému vděčen.

Vím, že i když Svébohy, navzdory své historii (od 15. století) a pověsti o manželem do věže místní tvrze zazděné a poddanými vysvobozené Paní, nepatří mezi vyhlášené turistické destinace, místní hospůdku U Kojanů bych minimálně na krátké občerstvení doporučil především cyklistům. K jídlu nepočítejte s ničím jiným (eurohygienik to neumožňuje) než s tatrankou, ale pivo si zde dáte dobré a budou tu na Vás milí. Věřte, není na tom našem světě takových míst zas až tolik.

Diskuse k článku

Vložit komentář

Komentáře