Pivovar filmových Postřižin v Dalešicích na Třebíčsku chystá řadu kulturně společenských akcí. Již tento pátek mohou zamířit do pivovaru všichni, kdo mají rádi mariáš.

Koná se tu totiž mariášový večer s výukou začátečníků. Vstup je zdarma. Oblíbenou karetní hru budou „vyučovat“ profesionálové od 19 hodin. O den později, tedy v sobotu, propukne v dalešickém pivovaru pivovarská zabijačka. Pochutiny z vepříka budou kmání od rána. Večer v 19 hodin pak vystoupí loutkové divadlo Alfa se Třemi mušketýry. Po skončení představení si pak poměří síly mariášoví borci v turnaji. „Zapojit se mohou i ti, kdo v předchozím dni získali čerstvou zkušenost s touto karetní hrou,“ vzkázal za pořádající pivovarskou chasu Petr Voneš.

Dění v pivovaru neustrne ani v dalších měsících. Na březen je připraveno tradiční velikonoční tvoření, kdy si tu mohou zájemci vyrobit vlastní velikonoční dekoraci. V dubnu startuje hlavní pivovarská sezona. Mimo jiné zahrnuje červnové setkání veteránů či Postřižinské slavnosti.

Zdroj: Zprávy iDnes.cz

Málokterý sládek u nás se může pochlubit tím, že vařil pivo v Japonsku a na Barbadosu. Štěpánu Křížovi, který je již rok a půl sládkem v dalšickém pivovaru, se to podařilo už ve dvaadvaceti letech.

Povolání sládka je opravdu ojedinělé, jak jste k němu dostal?

Odpověď by byla na dlouhé povídání. Když to zestručním, tak nejprve člověk musí vystudovat nějakou teorii ve škole, která ho musí zajímat. Potom to chce nějaký ten rok praxe, a pokud to jde – tak ve více pivovarech. A nakonec, když se k tomu všemu přidá štěstí a ctižádost, tak to člověk dotáhne na sládka. No a takhle to bylo i se mnou.

Jak dlouho už tuto práci děláte?

V pivovarech se pohybuji od roku 1991, kdy jsem nastoupil do učení. Sládka jsem, částečně díky náhodě a štěstí, začal dělat již v roce 1998.

To zní přímo napínavě. Jaké bylo to vaše štěstí?

U mě se sešlo víc věcí najednou. Na průmyslovku přišla nabídka na místo sládka v Japonsku, a protože jsem byl známý svým zájmem o obor a tehdejší zaměstnání mě příliš neuspokojovalo, dlouho jsem se nerozmýšlel a této příležitosti jsem využil. Za čtrnáct dní už jsem seděl v letadle do Tokia.

To byla opravdu velká příležitost.

Byl to úplně nový pivovar, ve kterém se nikdy předtím pivo nevyrábělo. První měsíc tam se mnou byl zaučovací sládek od výrobce zařízení. Shodou okolností to byl také Čech. Vše ostatní už potom bylo na mně. Troufám si tvrdit, že je málo lidí, kteří dělali ve 22 letech sládka v japonském pivovaru.

Jak dlouhou dobu jste tam strávil?

Nakonec jsem tam vydržel šest let.

Jak se liší japonské pivo od našeho? Má nějaká svoje specifika?

V Japonsku má české pivo velice dobrý zvuk, proto si také vyžádali sládka z Čech. Mým hlavním úkolem bylo vyrábět takové pivo, aby se blížilo co nejvíc našemu. Pochopitelně to nešlo hned, musel jsme se přizpůsobit japonské chuti, což znamenalo vařit pivo méně hořké. Po nějaké době, když se vytvořil okruh stálých zákazníků, jsem pomalinku začal hořkost zvyšovat a postupně jsem Japonce zvykal. Na hořkost českých piv jsem se ale stejně nikdy nedostal.

Jsou Japonci v konzumaci piva také tak náruživí jako Češi?

V Japonsku se pije pivo hodně, ale Japonci, na rozdíl od nás Čechů, nejsou tak konzervativní. To znamená, že kromě spodně kvašeného ležáku českého typu, Japonec rád ochutná i jiné druhy piv, které by český pivař nepil. Ovšem pro českého sládka to byla výborná šance, protože jsem si mohl vyzkoušet vyrábět i piva, o kterých většina mých kolegů pouze čte v učebnicích a odborné literatuře. Co se ale týká množství, tak japonský pivař vypije mnohem méně piva. Asi byste těžko hledali japonského chlápka, který večer co večer utrhne deset kousků, ale netvrdím, že nejsou.

Jak dobře umíte japonsky?

Vzhledem k tomu, že jsem byl v odlehlé části Japonska, kde se domluvíte pouze japonsky, angličtina v Japonsku totiž končí branou mezinárodního letiště, musel jsem se naučit komunikovat japonsky. Po těch šesti letech jsem se docela slušně domluvil, ale nikdy jsem se nenaučil číst a psát. To vyžaduje pilné studium a mě přece jen víc baví pivo než jazyky.

Chtěl jste být sládkem odmalička? Jaké byly vaše začátky a jakou školu jste musel vystudovat?

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem chtěl být sládkem odmala. Vlastně mne to ani nikdy nenapadlo. Vždy jsem byl spíš nadšenec do techniky. Naše zahrada vypadala jako autodílna. Když jsem se ale začal rozhodovat co dál, řídil jsem se tatínkovou radou. Ta zněla, že pivo se bude pít pořád. A pak to bylo jasné, nastoupil jsem do učení v Pražských pivovarech v oboru biochemik pro výrobu piva a sladu. Tak se to skutečně jmenovalo, ale šlo o tradiční obor sladovník – pivovarník. Můžu zodpovědně prohlásit, že mne obor nadchl od prvního okamžiku, což se projevovalo také ve studijních výsledcích. Prostě mi to šlo skoro samo.

Pokračoval jste ve studiu dál?

Ano, po vyučení jsem studoval při práci Střední průmyslovou školu potravinářských technologií, obor kvasné technologie. S odstupem času jsem zjistil, že bylo velice výhodné se nejprve vyučit a střední školu dělat při zaměstnání, protože jsem po celou dobu studia byl také v kontaktu s praxí. To by na denním studiu nebylo možné.

Platí pro toto povolání, že s přibývajícími zkušenostmi sládka se lepší také kvalita piva?

Kvalita piva je ovlivňována mnoha faktory. Začíná to kvalitou zařízení, přes výběr surovin, až po poctivost pracovníků při dodržování technologických postupů. Pravdou ale je, že zkušený sládek dokáže vše lépe sladit a dokáže si lépe poradit s nepravidelnostmi, které se dříve nebo později objeví.

Co je na této práci podle vás nejdůležitější?

Pro mě osobně je důležité, aby práce měla nějaký cíl, aby někam směřovala. Pořád je co zlepšovat a není nic horšího, než když člověk přešlapuje na jednom místě a nic neřeší. Pochopitelně, že k tomu musí být vytvořeny podmínky. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že i zcela jednoduché nápady a návrhy sládka jsou ze strany majitelů pivovarů nevyslyšeny.

A co myslíte, že je ve vašem oboru nejnáročnější?

Celá výroba piva je týmová práce, pokud se nejedná o vyloženě malý pivovar, kde vše zvládá jeden člověk. Pro sládka je pak velice důležité sestavit tým spolupracovníků tak, aby se na ně mohl spolehnout na sto procent. Po zkušenostech z posledních let je podle mě výběr spolupracovníků tím nejnáročnějším. Rozhodně nečeká před branou pivovaru deset uchazečů o práci a sehnat vzdělaného, zodpovědného, pracovníka je velice těžké. Bez poctivých lidí nelze dosáhnout úspěchu.

V tom máte jistě pravdu. Pokud tedy všechno klape a je v pořádku, můžete prozradit, jak vypadá váš běžný pracovní den?

Pracovní náplň se liší podle množství piva, které je třeba vyrobit. Jsou týdny, kdy stihnu akorát naplánovat výrobu a pak už jsem pořád jen na varně, nebo ve sklepích a vařím a vařím a vařím. Pokud je práce méně, vrhnu se do papírování, kterého nejsem ušetřen a doháním, co jsem nestihl v perných dnech. Ať už je práce více, či méně, musím vše kontrolovat. A samozřejmě nechybí ochutnávka. Bez degustace se sládek neobejde. A abych se nenudil, vymýšlím způsoby, jak vařit piva více, ve stejné nebo lepší kvalitě.

Co se vám na této práci nejvíce líbí?

Tím, že jsme pivovar poměrně malý, mám možnost se podílet opravdu na celé výrobě vlastníma rukama a výrobu tak skutečně ovlivňuji. To je výhoda, kterou sládci z velkých pivovarů nemají. Když potom vidíte a slyšíte, jak lidem naše pivo chutná, je to balzám na duši. Kvůli takovým chvílím potom člověk zapomene na hodiny a hodiny strávené v práci.

Neodpustím si trochu záludnou otázku na závěr. Jaké pivo máte nejraději?

Vůbec nepiji piva z velkých pivovarů. Všechna jsou stejná, nezajímavá. Ať už jsem kdekoliv, vždy si dám pivo z regionálních pivovarů a pivovárků a hledám v nich něco nového, a nikdy mne nezklamou. Pokud se ale ptáte, které pivo piji nejčastěji, tak pochopitelně že svoje.

Zdroj: Třebíčský deník.cz | Autor: Pavla Krčálová | Foto: Michaela Hasíková

Postřižinský pivovar – tak se přezdívá pivovaru v Dalešicích na Třebíčsku, kde režisér Menzel natočil na Hrabalův námět film s nezapomenutelnou komínovou scénou.

První písemná zmínka o pivovaru je z počátku 17. století, velkou modernizací prošel za Rakousko–Uherska. Pivo se zde vařilo do roku 1977 a po té nastala několikaletá pauza. Až v roce 1999 se pustili současní majitelé do rekonstrukce pivovaru s tím, že zachovají jeho původní ráz. Nová generace dalešického piva se tak začala vařit od roku 2002.

V současné době mohou návštěvníci ochutnat několk druhů piv.

- Dalešická 11° - světlá (jak nefiltrovaná, tak filtrovaná)

- Jazzový ležák Kouřící králík - polotmavá 12° (nefiltrovaný)

- Májový ležák - světlý speciál 13° (nefiltrovaný)

- Fledermaus - tmavý speciál 13° (nefiltrovaný)

Pivo vyráběné v dalešickém pivovaru se vaří podle starého pivovarského zákona, který říká, že k výrobě piva se smí použít jen vody, sladu, chmele a kvasnic a do piva by během jeho výroby nemělo být nic přidáváno ani odebíráno.

Ochutnat dalešické pivo můžete kdykoliv, příležitostí může být i první pivovarský ples, který se koná 17. ledna. Předprodej vstupenek začíná už 2. ledna, rezervovat si je můžete na mailové adrese: pivovar@pivovar-dalesice.cz.

Zdroj: Vysočina-News.cz | Autor: Eva Fruhwirtová

Víkend v dalešickém pivovaru bude patřit rybím specialitám. Pivovar v Dalešicích na Třebíčsku, proslavený natáčením adaptace románu Bohumila Hrabala Postřižiny, připravil na 20. a 21. prosinec dvě odpoledne „ve znamení ryb“. Lidé zde budou moci ochutnat rybí speciality, koupit čerstvé i živé ryby přímo ze sádku a poslouchat živou hudbu. Akce bude trvat v sobotu a v neděli od oběda až do pozdních hodin.

Zdroj: Zprávy iDnes.cz

Akciový pivovar Dalešice na Třebíčsku loni uvařil 2400 hektolitrů piva, což je skoro o pětinu větší množství než v roce 2006.

Pomáhá turistice

Pivovaru filmových Postřižin pomáhá rozvoj turistiky v regionu. V pivovarské restauraci se občerstvuje více lidí díky loňskému zavedení výletních plaveb na dalešické přehradě, přibývají i cyklisté.

Postupně se také rozvíjí síť partnerských restaurací, řekl správce pivovaru Ladislav Urban. Pivovar patří mezi tři minipivovary na Vysočině. Výroba v něm byla obnovena v roce 2002, po přestávce dlouhé čtvrt století.

V Dalešicích se nyní vaří čtyři druhy zlatavého moku. Kromě pivovaru se čepují v šesti brněnských hospodách, mimo jiné v pivovarských podnicích Zelená kočka. Dalešické pivo mohou ochutnat také návštěvníci restaurací v Rapoticích, Žďáru nad Sázavou, Lažánkách a Znojmě. Pivo, které vzniká tradiční technologií a není konzervováno, si mohou dovolit odebírat jen restaurace s dostatečně chladnými sklepy, podotkl Urban.

Samotný pivovar, v němž funguje i Muzeum rakousko-uherského pivovarnictví, loni podle Urbana navštívilo zhruba 100 000 lidí.

Areál dlouho chátral

Kromě turistů mezi nimi byli i účastníci podnikových akcí. Slavný film Postřižiny v pivovaru natočil režisér Jiří Menzel před 28 lety. Uzavřený areál pak dlouho chátral, až koncem 90. let se do jeho rekonstrukce pustili tři soukromí podnikatelé.

Zdroj: Právo.cz

Ke slavnostnímu nedělnímu zahájení plavební sezony na Dalešické přehradě se připojil i pivovar v Dalešicích, což je námořní městys na břehu jezera. Po celou velikonoční neděli byly v pivovaru, proslaveném natáčením kultovních Postřižin, vepřové hody. Měly vyvrcholit ve čtyři hodiny odpoledne nefalšovanou zabijačkou. „Kvůli počasí, kdy se nad pivovarem přehnala prudká přeháňka, a návštěvníci se schovali uvnitř, jsme pašíka zabili komorně za dveřmi v průjezdu. Nikoli tedy na nádvoří, jak bylo plánováno,“ komentoval správce pivovaru Ladislav Urban. Přesto nechtěl, aby hosté úplně přišli o netradiční podívanou. Řezník proto porcoval poté, co se počasí umoudřilo, už zabité prase na nádvoří. Představujete si typického řezníka v krví pocákané zástěře a s čepičkou na hlavě? Tak pozor, ten v dalešickém pivovaru byl úplně jiný. „Jsem ze šestnáctého století. Čelenka, kterou mám na hlavě, je titulem hodnosti vladyka Mstěnický,“ svěřil se řezník, civilním jménem Viktor Bellovič, alias Šedý vlk.

„Jsem řezník, kuchař, číšník, rytíř, horník v uranových dolech. Vyberte si, co chcete. V podstatě jsem penzista a dělám, co mě baví a co je kde zrovna třeba. Tady byl potřeba řezník. Jsem členem skupiny historického šermu v Hrotovicích,“ vylíčil se smíchem šestašedesátiletý Bellovič, jenž zručně brousil nože a umně porcoval pašíka.

Za jeho zády ve vojenské polní kuchyni se vařil ovar. V pivovarské hospodě byl k mání vynikající guláš, zabijačková polévka, jitrnice. Hostům hrála živě skupina Třehusk, později pak legendární Poutníci a večer se konal country bál.

Pivovarem prošly o velikonoční neděli stovky hostů. V posledních letech se stal vyhledávaným turistickým cílem. Těží zde z Postřižin. Jsou tu předměty z filmu. Atraktivní je muzeum rakouskouherského pivovarnictví i prohlídky varny piva. Pivovar pochází ze šestnáctého století. Pivo se tu vařilo do roku 1977. A to současné se vaří od srpna 2002.

Zdroj: MF Dnes

Ztichlá náves, liduprázdné ulice, krajina v lehce mrazivém oparu. V Dalešicích jako by se v sobotu život zastavil. Ne tak ovšem v místním pivovaru, proslulém především pivem domácí výroby a slavným filmem Postřižiny.

Tradiční Postřižinská zabíjačka s dechovkou lákala už od rána na jitrničky mnoho mlsných hostů

Tam to od rána žilo tradiční Postřižinskou zabíjačkou.

Masné lahůdky mistra řeznického Viktora Bellovice lákaly po celý den party přátel i celé rodiny.

Výčepem se mísil cigaretový kouř s vůní vepřového, sympatická servírka a její kolega se měli co otáčet, aby obsloužili všechny nedočkavé hosty.

„Plno máme už od rána, většinou jsou to lidé odjinud, místních je jen pár,“ stačila prozradit Lenka Kristinusová a už se zase rozběhla po placu s novou várkou plných talířů.

Jídelní lístek nabízel samé speciality. Podával se ořez z vepřového kolene s křenem, pečené jelítko se zelím a bramborem i řízek ve strouhance či přírodní.

Kdo měl chuť na polévku, pro toho se hřála prdelačka nebo ovarová s kroupami.

„Jo, gulášek byl dobrý, jen ty ceny se pořád zvedají,“ zhodnotil výkon kuchařů jeden z trojice dalešických mladíků. Se svými přáteli zde dal partičku karet nad colou, prý stejně jako každý den.

Rušno odpoledne rozčísla dechová kapela Horanka. K jídlu i pití hrála melodie ryze myslivecké, člověk se rázem viděl někde na honu, které střídaly vánoční koledy.

Mnozí hosté si je pobrukovali, jiní se jen zaposlouchali do písní o Ježíškovi a Betlému. Každému, kdo s plným břichem odcházel, se ve tváři zračila spokojenost.

A sotva se u masivních stolů uvolnilo místo, už si sedali další.

I když se dalešická zabíjačka zvala Postřižinskou, člověk si v tu chvíli připadal spíše jak v jiném filmu, něžně humorných Slavnostech sněženek.

Chyběl tu jen rozvážný Rudolf Hrušínský, divoký Petr Čepek, dojemný Jaromír Hanzlík a pravý divočák se šípkovou omáčkou. (Třebíčský deník)

Kdo by si nepamatoval onu slavnou scénu z filmu Postřižiny. Paní správcová Magda Vášáryová přijede na kole s ostříhanými vlasy. Její muž Jiří Schmitzer ji za to vyplatí hadičkou od pumpičky přes nohavičkové kalhotky. A právě takové spodní prádlo začal prodávat pivovar, kde se film natáčel.

Která žena by se zlobila, když jí coby omluvenku za "pivní" dovádění v pivovaru předáte takový dárek. A proč v pivovaru nabízejí zrovna "gaťky"? Je to zbrusu nový suvenýr. Dalešický pivovar totiž proslavily filmové Postřižiny.

A znalci sedmadvacet let starého snímku si určitě vybaví scénu, kdy Magda Vášáryová coby půvabná správcová pivovaru Maryška dostává na pivovarském nádvoří naplácáno pumpičkou na kolo. Maryščin filmový choť Jiří Schmitzer jí vyhrne sukni, objeví se zadeček v jemných spodních kalhotkách. A právě na to vsadila šéfka pivovaru Jaromíra Hanáčková.

"Potřebovali jsme nějaký dárkový předmět. Chtěla jsem něco originálního. Vždyť různé hrnečky, pivní sklenice, přívěsky na klíče nabízí každý. Náš pivovar je založen na Postřižinách. Máme tu předměty z filmu, postřižinské apartmá i originál kalhotek. Tak se zrodil nápad," líčí Hanáčková s tím, že pivo pijí hlavně muži. Hledala tedy něco, co upoutá také ženy.

Kalhotky jsou přesnou kopií těch filmových. "Jednak je mohou použít pánové jako omluvenku, že se třeba zapomněli v pivovarské restauraci. A ženu určitě potěší suvenýr, určený jen jí," dumá Hanáčková a rozbaluje přitom jeden balíček s kalhotkami.

Musí nejprve rozvázat mašli na průhledném sáčku. Pak spodní prádlo opatrně vybalí. Kalhotky jsou pěkné, materiál luxusní. Satén kůži doslova polaská.

Hanáčková považuje spodní kalhotky za stěžejní propagační předmět. Lidé by na ně měli pohlížet se špetkou lechtivého humoru. Ten k postřižinskému pivovaru patří.

"O kalhotky je zájem. Zatím jsme prodali asi patnáct kousků. Právě máme objednávku na šedesát kusů. Je to od firmy, která u nás bude mít školení. Pro svoje zaměstnankyně chce vedení kalhotky jako dárek. My teď dáváme dohromady velikosti těchto žen," směje se Hanáčková.

Prozradí, že kalhotky jsou k mání za 250 korun. Jelikož kalhotky spatřily světlo světa teprve nedávno, ke konci hlavní letní sezony, budou tahákem i v té další. Hanáčková slibuje, že k nim časem přibude ještě něco dalšího úderného. Obr zde ... (iDnes)

Nebýt zdejší přehrady a filmu Postřižiny, bylo by městečko Dalešice neznámým zapadlým místem nedaleko Třebíče a žilo by nejspíš svým poklidným ospalým rytmem daleko od velkých turistických cílů. Přitom je to jedna z nejstarších obcí na našem území.

O Dalešicích se zmiňují zakládací listiny Třebíčského kláštera pocházející z roku 1101. Během dvanáctého století zde byl postaven románsko-gotický kostel a o století později klášter kajícnic sv. Máří Magdaleny. Ten byl v roce 1430 vypálen husitskými vojsky Prokopa Holého. Na čas se ho sice podařilo obnovit, ale roku 1550 zanikl a v průběhu druhé poloviny 16. století ho Kraličtí z Kralic přestavěli na barokní zámek. V roce 1708 přibyla ještě empírová kaple sv. Kříže, v jejíž blízkosti byl roku 1763 zřízen hřbitov, který nahradil hřbitov u kostela přeměněný v zámecký park. Kaple byla roku 1788 upravena do současné podoby a roku 1803 byla vysvěcena na kapli svatého Kříže. Na konci druhé světové války, kdy byl při bombardování poškozen místní kostel, sloužila kaple i k bohoslužbám. Pivovar, ve kterém v roce 1980 režisér Jiří Menzel natáčel příběh krásné paní sládkové, jejího poněkud sucharského manžela Francina a víc než hlasitého švagra Pepina, byl založen koncem 16. století. Nebýt slavných filmových Postřižin, pivovar by dnes již nejspíš nestál.

Pivovar, který se stává cílem či zastávkou zejména cyklistických výprav, byl založen nejspíš někdy na konci 15. století. První písemné záznamy o něm pocházejí z roku 1609. Ze sedmnáctého století jsou také nejstarší části současných budov. Až do konce devatenáctého století se jednalo jeden z několika malých místních pivovarů, kde se veškerá práce vykonávala ručně a prakticky veškerá produkce sloužila potřebám místního panství. V roce 1882 koupil dalešické panství podnikatel baron Anton Dreher a podobně jako později v dalších svých podnicích zde zavedl průmyslovou výrobu s množstvím technických vymožeností. Od roku 1887 postupně provozovali sládci, kteří jej měli v pronájmu, od roku 1925 fungoval jako Družstevní pivovar a sodovkárna a za socialismu byl součástí národního podniku Jihomoravské pivovary Brno. V roce 1977 byl kvůli nedostatku vody a zastaralosti provozu jako neefektivní uzavřen. Areál pak byl postupně majetkem MNV Dalešice, JZD Hrotovice a v devadesátých letech společnosti DORS s.r.o., která jej použila jako zástavu na bankovní úvěr společnosti ZMK. Ta před svou likvidací stihla v roce 1994 v areálu provést demoliční práce. Pivovar pak chátral až do roku 1999, kdy jej koupili současní majitelé.

Komín pivovaru byl dějištěm jedné z klíčových scén Postřižin. Ve skutečnosti se vše točilo na maketě na dvoře nedalekého zemědělského družstva a na komín lezli kaskadéři.

V současné době má pivovar statut technické památky a je rekonstruován do podoby co nejbližší té, kterou znají diváci Menzelových postřižin a která odpovídá i stavu z první poloviny dvacátého století,kdy měl pivovar i vlastní sladovnu. S průvodkyní se můžete vydat do staré části pivovaru, kde je vybudováno muzeum rakousko-uherského pivovarnictví . Budova v zadní části pivovarského dvora skrývá moderní provoz minipivovaru, kde se vaří dalešické pivo, které si získává stále větší popularitu. Na rozdíl od takzvaných „europiv“ produkovaných velkými pivovary, se místní pivo vaří podle starého pivovarského zákona, který říká, že k výrobě piva smí být použito toliko vody, sladu, chmele a kvasnic a do piva by během jeho výroby nemělo být nic přidáváno ani odebíráno. Dalešické pivo je vařené výhradně ze sladu pocházejícího z Hodonic na Znojemsku a nejsou používány žádné náhražky nebo další příměsi. Na chmelení je používán žatecký chmel a nejsou přidávány žádné extrakty. Pivo je kvašeno ve sklepích v otevřených spilkách a dokvášeno v tancích po dobu až tří měsíců. K zákazníkům dalešičtí dodávají buď pivo filtrované přes křemelinu, nebo pivo kvasnicové. Neprovádějí zde pasterizaci, ani dořeďování silnějších piv. Místní produkci můžete ochutnat buď přímo v pivovarské hospodě, nebo v létě ve výčepu na dvoře pivovaru. Odebírají ho také hospody nejen v nejbližším okolí, ale i v Třebíči či Brně.

Do Dalešic se dostanete buď autobusem z Brna, Třebíče, či Moravského Krumlova, nebo autem po silnici č. 152 z Ivančic do Moravských Budějovic, ze které odbočíte u Hrotovic. Z druhé strany se sem dostanete po silnici č. 23 spojující Třebíč s nájezdem na dálnici D1 u Rosic. V Náměšti nad Oslavou odbočíte na Hrotovice. Daleko lepší je využít síť okolních cyklostezek procházejících krajinou v okolí dalešické přehrady. Pěší dostupnost je trochu horší. Dalešicemi prochází stezka regionem Hrotovicko.

Muzeum je otevřené v dubnu, květnu a září o víkendech a svátcích od 13 do 16 hodin, od června do srpna pak denně mimo pondělí od 10 do 17. Hospoda je otevřená denně od 10 do 22, v pátek a v sobotu o dvě hodiny déle. (Cestovatel)

Mezinárodní sochařské symposium bude zahájeno v pivovaru v Dalešicích v pondělí 20. srpna. Řezbáři, kteří se sem na týden sjedou, budou tvořit na téma Hračky naší Kačky. Řezbáři z Česka, Litvy a Slovenska vytvoří na nádvoří pivovaru houpačky a prolézačky, které poslouží dětem na hraní poblíž nového hotelu v areálu pivovaru.

V Dalešicích dosud proběhla dvě symposia. Řezbáři zde tvořili na téma Duše a dušičky, Lavice a lavičky a Kříže a křížky. Vzniklá umělecká díla jsou umístěna na nádvoří a v zahradě pivovaru, známého z filmových Postřižin. Pivovarskou zahradu dosud zdobí dřevěný oltář, na nádvoří jsou umístěny lavičky, kříže doplňují okolní krajinu.

Pivo se v dalešickém pivovaru vaří od roku 2003, kdy se zrenovovaný pivovar otevřel veřejnosti. Funguje tam museum rakousko-uherského pivovarnictví s technickými exponáty. (Regionalist)

Postřižinské slavnosti, které se uskutečnily v Pivovaru Dalešice na Třebíčsku od čtvrtka 28. června do neděle 1. července, jsou minulostí. Zakončil je recitál herce Jiřího Schmitzera, který si ve filmu Postřižiny natáčeném v místě zahrál roli pana správce. Jako hosty si pozval kolegu Jaromíra Hanzlíka, nezapomenutelného upovídaného strýce Pepina. Dalším byl režisér kultovního snímku, Jiří Menzel.

Oba hosté už odpoledne pokřtili na Dalešické přehradě loď Vysočina. Celou akci v pivovaru zhodnotila Jitka Tichá, spolupořadatelka kulturních akcí v pivovaru.

"Máme velikou radost, že se slavnosti vydařily. Všichni umělci, kteří u nás vystupovali, byli jedineční. Přálo nám počasí, což je pro akce pod širým nebem to nejdůležitější," shrnula to nejpodstatnější. Pochválila Jaromíru Hanáčkovou, která do pivovaru nastoupila letos a podařilo se jí celou akci úspěšně dotáhnout ku zdárnému konci.

Co plánuje Tichá do budoucna? "V pořádání víkendových akcích hodláme pokračovat. Jejich rozšíření na celý týden by ale pro nás bylo neúnosné," přemítala.

Kdo projížděl v neděli v podvečer Dalešice a byl neznalý věci, určitě ho překvapila hudba a stovky lidí sedících a postávajících na návsi. V Dalešicích nejen vrcholily Postřižinské slavnosti, ale také pouť svatého Petra a Pavla.

Na závěr perlička, v pivovaru se v neděli večer po promítnutí filmu Postřižiny udělovaly ceny podobné americkým Oscarům. Hodnotily se všechny filmy, které během čtyř dnů mohli diváci zhlédnout - Rozmarné léto, Ostře sledované vlaky, Obsluhoval jsem anglického krále a "domácí" Postřižiny. Ceny v pivovaru se jmenovaly Pivovarské komíny. Pořadatelé Postřižinských slavností nic neponechali náhodě a všechny ceny zůstaly "doma". Získal je totiž ve všech kategoriích film Postřižiny. (Jihlavské listy)

S historií pivovaru v Dalešicích, který proslul natáčením filmu Postřižiny, jsou úzce spjaty osudy celých rodin v regionu. Svůj život spojil s pivovarem i pamětník Bohumil Krejča.

Seděl s hůlkou v ruce na lavičce uprostřed plného parkoviště. Před dalešickým pivovarem s potěšením pozoroval, jak moc lidí přijíždělo na sobotní část Postřižinských slavností. Bezmála osmdesátiletý Bohumil Krejča je chodící kronikou slavného pivovaru i filmu Postřižiny. Narodil se v místní hospodě a v obci žije celý život. Do pivovaru nastoupil po pádu Hitlera.

A teď má velkou radost, že dalešické puzzle do sebe začíná hezky zapadat. V pivovaru se o víkendu otevřel hotel a hladinu blízké přehrady brázdí výletní loď. Takovou kombinaci by ještě před deseti lety považoval za čiré fantazírování.

Tři generace v pivovaru

„V pivovaru jsem dělal třicet let jako zástupce třetí generace naší rodiny. Můj táta v něm pracoval 42 let a můj děda třicet let. A při natáčení Postřižin jsem byl u každého záběru,“ začal s vyprávěním Krejča.

V pivovaru, jenž byl založen koncem šestnáctého století, zažil pěkné časy. Hlavně tenkrát, když v něm byl sládkem František Nikodém. Za jeho působení se místní branou odváželo zákazníkům skvělé pivo. Nikodém ale odešel začátkem sedmdesátých let do důchodu a jeho nástupce neudržel nastavenou laťku.

„Už za rok po odchodu Nikodéma stálo pivo za pendrek. Hostinští si to řekli a přestali objednávat,“ říká pamětník. Pak už to šlo s pivovarem dolů jako na tobogánu. Pád do studené vody přišel v roce 1977. Přestalo se vyrábět.„Já tam vydržel ještě o rok déle do roku 78, protože jela sladovna. Pak se zavřelo načisto,“ popisuje černý rok.

Frajery na blátě zrušil prach

To už se ale kdesi v Praze rodil v hlavě režiséra Jiřího Menzela film Postřižiny. Jak se později ukázalo - klíčový moment pro pivovar zarůstající plevelem. „Pan Menzel už tady začátkem sedmdesátých let točil na stavbě přehrady film Kdo hledá zlaté dno - v hlavní roli s Janem Hrušínským. Původně se to mělo jmenovat Frajeři na blátě, jenže bylo sucho, prášilo se, tak to přejmenovali,“ pokračuje muž s kronikou pod čepcem.

Dnes už zapomenutý snímek Kdo hledá zlaté dno mělo premiéru v roce 1974. Nesmrtelné Postřižiny přišly do kin v roce 1981. Krejča byl i u natáčení scény s Magdou Vášáryovou, když se koupala v pivu. Tehdy bylo okolí hermeticky uzavřeno a ke kameře mohli jen vyvolení. Koupel se točila do čtyř hodin ráno.

Sklenice pro režiséra Menzela

Krejča dal po letech Menzelovi jeden ze dvou vzácných pohárků s nápisem Dalešické pivo, které zdědil po tátovi. Rodina pivovarníků uchovávala cenné sklínky od roku 1925. „Menzel mi říkal a co dám já vám? Řekl jsem mu, že už nám dal - Postřižiny.“

A Krejča stočil své vyprávění zpátky ke sládkovi Nikodémovi a svému tátovi, kteří pro pivovar dýchali. „Táta dělal mistra a přišel kolikrát až večer, musel tam být. Maminka mu mnohokrát nadávala. Já to pak přebral po něm.“ Když sládek Nikodém přebíral pivovar po válce, vařilo se v něm 6 tisíc hektolitrů piva ročně. A když šel do důchodu, bylo to 32 tisíc za rok.

„Za Nikodéma se dělaly opravy budovy každý rok. Na půdách byl všude slad, tak střechy musely být v naprostém pořádku,“ uzavírá Krejča.

A velmi jej těší, že se podařilo na přelomu století zažehnat smrt pivovaru a vrátit ho do plných sil. „Lidi, co tady kdysi dělávali a už nežijí, by jen zírali,“ nepochybuje pamětník. (MF Dnes)

Velký svátek umění - ,Postřižinské slavnosti‘ - přichystali pro návštěvníky slavného pivovaru na Vysočině pořadatelé, kteří pozvali množství neméně slavných účastníků a hostů.

Dalešický pivovar vešel do dějin především od května roku 1980, kdy zde natočil režisér Jiří Menzel kultovní český film Postřižiny na motivy povídek Bohumila Hrabala s vynikajícím hereckým obsazením.

Od té doby uplynulo čtvrt století a ,postřižinský svatostánek‘ se změnil k nepoznání. Současní majitelé z něj vytvořili kulturní a turistické centrum. Dnešním večerem počínaje a nedělním konče se promění opět v jakousi atraktivní filmařskou kulisu. ,Pivovarské poetikum‘ se stane dějištěm Postřižinských slavností filmů Jiřího Menzela.

Jaké filmy diváci uvidí, na to odpovídá ředitelka pivovaru Jaromíra Hanáčková: „Ve čtvrtek Rozmarné léto, o den později Ostře sledované vlaky, v sobotu promítáme film Obsluhoval jsem anglického krále, v neděli vyvrcholí festival Postřižinami.“

Událostí okolo čtyřdenního dalešického projektu bude vícero. Začátek je naplánován na čtvrteční devatenáctou hodinu. Z interpretů se mají zasloužit o rozehrání festivalu na nádvoří pivovaru Ivan Mládek a jeho Banjo band, potom také Milan Pitkin, Lenka Plačková a další. „V deset hodin večer natáhneme na zastřešené pódium plátno a pojízdný kinematograf pana Čáslavského promítne první film,“ doplnila Jaromíra Hanáčková. Páteční (pod)večer hudebně podbarví Václav Neckář a skupina Bacily, Naďa Urbánková a skupina Bokomara. Oba zpěváci hráli v Menzelových Ostře sledovaných vlacích, a jelikož je základem festivalu promítání Menzelových filmů, oba souhlasili s účastí.

Sobota bude mít programovou nabídku nejdelší, protože se již od čtrnácté hodiny slavnostně otevře pivovarský hotel. Následovat bude vystoupení kapel AG Flek a Buty. K nim se přidají Vlasta Redl a Šany a rovněž Odpolední směna. Postřižinskou kadeřnickou show předvede Jan Špilar. Den otevřených dveří vyhlásil pivovar a jako doprovodná akce je připravena výstava hasičské techniky a s ní se pojí dohromady hasičské dětské odpoledne.

O nedělních vzácných hostech hovoří Jaromíra Hanáčková: „Novou loď na Dalešické přehradě pokřtí dokonce Jiří Menzel a Jaromír Hanzlík společně s Naďou Urbánkovou.“

Oslavou filmového a kulturního svátku bude zhlédnutí ,domácích‘ Postřižin. Dříve se ještě recitálově představí Jiří Schmitzer. „Překvapením, ale zároveň i poděkováním za zviditelnění dalešického pivovaru, bude před tímto recitálem předání Dalešických Oscarů neboli keramických komínů jako vyznamenání těm, kteří se zasloužili o zdejší filmařskou slávu,“ prozradila Jaromíra Hanáčková.

Návštěvníci Dalešic jistě uvítají i to, že se v malebném městečku ocitnou právě v období tamní pouti sv. Petra a Pavla. Po ukončení pátečního koncertu, tedy až se setmí, budou mít přítomní možnost uvidět ohňostroj a premiéru nového venkovního nasvícení kostela Petra a Pavla v Dalešicích.

Permanentní vstupenka na slavnosti Postřižin stojí 499 korun, anebo jednodenní 249 korun na místě či 179 korun v předprodeji. Nejméně jich zbývá na sobotu. (MF Dnes)

Nebýt Postřižin, slavného filmu Jiřího Menzela, který se v roce 1980 točil zčásti právě v pivovaru Dalešice na Třebíčsku, zůstala by ze slavné stavby jenom ruina. A že k tomu opravdu nechybělo mnoho.

Dalešický pivovar je známý z filmu Postřižiny především svým komínem, na který leze paní sládková, v podání Magdy Vášáryové, a její uřvaný švagr Pepin, ztvárněný Jaromírem Hanzlíkem. Ve skutečnosti je ale komín, a v podstatě i celý pivovar, mnohem menší, než jak jej divák uviděl na filmovém plátně.

Při průchodu branou s nápisem Akciový pivovar Dalešice člověka ve vteřině „praští do nosu“ vůně vařeného piva. Někomu přijde tato vůně zprvu trochu nepříjemná, za okamžik už ji ale vůbec nevnímá. Ta vůně sem jaksi patří. Stejně tak, jako do Dalešic odedávna patřilo vaření piva.

První písemná zmínka o pivovaru pochází z počátku 17. století. Největší průmyslovou slávu pivovar zažil za rakousko-uherského majitele, který ho zmodernizoval. Za socialismu byl podnik zestátněn, a pivo se tu vařilo do roku 1977. O dva roky později si Dalešický pivovar užil několikadenní záři filmových reflektorů při natáčení nezapomenutelných Hrabalových Postřižin.

Produkční filmu Jan Šuster tehdy vybíral asi ze sto padesáti pivovarů po celé republice, než se rozhodl právě pro tento. Jenže sotva se za posledním odjíždějícím filmařem zvedl oblak prachu, zhasla i všechna sláva pivovaru, a ten upadl do téměř dvacetiletého zapomnění. Za tu dobu vše zchátralo a bylo zničeno a ukradeno co jen šlo.

Obnova zašlé slávy

„Zlom nastal v roce 1999, kdy byly zchátralé budovy pivovaru napotřetí vydraženy současným majitelům za zhruba 380 tisíc,“ říká starosta Dalešic Jaroslav Zadražil. Tři spoluvlastníci, všichni architekti z firmy Archatt Památky s.r.o., se rozhodli zrekonstruovat celý areál, a přitom mu ponechat jeho historickou podobu a funkci. Jejich volba byla více než dobrá.

Od roku 2002 se tu zase vaří pivo, a v areálu se ale kromě samotného pivovaru nachází i restaurace, muzeum rakousko-uherského pivovarnictví a nově i hotelový komplex, jehož část právě dokončují dělníci, mísící se na dvoře mezi turisty.

V čele stojí žena

To vše má plně pod kontrolou žena, ředitelka Jaromíra Hanáčková. Ta svou energií vzdáleně připomíná právě paní sládkovou Maryšu z kultovních Postřižin. „Pivo tu vaříme přesně tak, jak se vařívalo před sto lety, pouze z vody, chmelu a sladu. Tím, že pivo není pasterizované a nepřidává se do něho žádná chemie, má sice menší dobu trvanlivosti a vyžaduje rychlou spotřebu, ale zůstává zcela přírodním produktem,“ říká ředitelka, která své místo zaujímá od ledna letošního roku.

Hlavním sládkem je tu Zdeněk Reska. Ten je až z dalekého Mostu, neboť, jak říká paní ředitelka, je o sládky velká nouze. Pod ním pak pracuje ještě podsládek a chasník.

„Specializujeme se na sudová, kvasnicová piva a celkem vyrábíme pět druhů. Ročně vyrobíme kolem dvou tisíc hektolitrů, což třeba plzeňský Prazdroj vyrobí, díky chemii, za několik hodin. Naše pivo necháváme tři měsíce kvasit v sudech“, pokračuje Hanáčková.

V pivovaře ale přemýšlejí o navýšení výroby, protože o místní pivo je velký zájem. „Do menších vesnic moc nedodáváme. Naše pivo je surovinově dost nákladné, a tak nemůže být ani nejlevnější, a malé hospůdky raději sáhnou po něčem levnějším. Dodáváme hodně do Brna, Žďáru nad Sázavou a nyní projevili zájem i ze Znojma,“ dodává ředitelka.

Sama přiznává, že ale pivu moc neholduje, přesto ale od doby, co pracuje zde, občas pivo ochutná. „Teď nedávno jsem třeba náhodou ochutnala plzeňské pivo a vůbec mi nechutnalo. Říkala jsem si, co je to za vodu, a přitom mi dříve tak chutnalo“, usmívá se Hanáčková.

S pivovarem ožívají i Dalešice

„My jsme velice rádi za to, že tu areál pivovaru máme. Nejen, že sem přijede více turistů, ale s otevřením hotelu se nabídne i víc pracovních příležitostí místním lidem,“ přemýšlí starosta Zadražil, který si Dalešické pivo vychutnává každou neděli „po kostele“.

Zmiňovaný hotel popisuje ředitelka Hanáčková: „Bude mít kapacitu 18 lůžek, přičemž 13 z nich už je zkolaudováno a čeká na první hosty. Všechny pokoje jsou vybaveny dřevěným nábytkem z doby před sto lety, tedy z éry, kdy pivovar zažíval největší slávu. Některé kusy nábytku jsou původní a zrenovované, jiné jsou zcela nové. Myslím, že to byl dobrý nápad vybudovat zde hotel. Konají se tady různé oslavy, firemní akce a školení a bývalo nepříjemné, když se odtud museli lidé vláčet autobusem zpátky. Vybudování hotelu zde bylo v podstatě nutností.“

A přitom nebýt filmových Postřižin, a nakonec i přístupu nových majitelů, mohlo se o historickém pivovaru dovídat už jen z kronik. To se ale naštěstí nestalo, a dnes je možno areál vídat v plné kráse a k tomu si i vychutnat kvalitní pivo.

Že si svou filmovou slávu dalešičtí plně uvědomují a rádi s ní spojují své jméno, dokazují pořádáním Postřižinských slavností. Ty se v areálu pivovaru konají ve dnech 28.6. - 1.7., a kromě jiného se tu budou za účasti známých tváří promítat Menzelovy filmy, včetně toho nejnovějšího – Obsluhoval jsem anglického krále. (iHNed)

Slavný pivovar v Dalešicích na Třebíčsku, kde se před více než čtvrtstoletím točily dnes už kultovní Postřižiny, pílí s přípravami na letní sezonu. Pivovaru od února šéfuje Jaromíra Hanáčková, dlouholetá ředitelka třebíčského kulturního zařízení Kviz.

A Hanáčková hodlá zúročit svoje zkušenosti. Jelikož kolem Dalešic a zdejší dvacetikilometrové přehrady vede řada nových cyklostezek, otevřou v pivovaru letos půjčovnu kol. „Sázíme na cykloturistiku. Využiji zkušenosti s půjčovnou kol, kterou jsem loni zřídila při Kvizu v Třebíči. Půjčovna v pivovaru poslouží turistům i hostům v našem hotelu,“ popsala Hanáčková.

Hotel je největší letošní novotou. V pivovaru vznikají tři oddělené hotelové části. Pro zhýčkanější klientelu, ale také pro ty skromnější. „Pobyt si zde bude moci dovolit i rodina s dětmi s běžnými příjmy. Movitější klientele nabídneme luxusní ubytování přímo nad 150 let starou varnou piva,“ upozornila Hanáčková.

Fajnšmekři mohou přespat dokonce v apartmá, zařízeném přesně ve stylu pokoje z Postřižin. Ve všech pokojích budou koupelny a záchody či televize. Letos se také podívají zájemci, jak se vyrábí pivo. „Představa je taková, že stávající prohlídkovou trasu pivovarského muzea rozšíříme o varnu a ochutnávku,“ nastínila Hanáčková s tím, že v létě čeká turisty bohatý program.

V posledním červnovém týdnu zde plánují Postřižinský festival filmů Jiřího Menzela. A na závěr festivalu, v neděli 1. července začne premiérová plavba po Dalešické přehradě. „Propojíme pivovar s plavbou. Máme přislíbenou účast herce Jaromíra Hanzlíka a režiséra Jiřího Menzela. Starosta Dalešic Jaroslav Zadražil je spokojen. „Pivovar býval ruina. Majitelé z něho za poslední roky udělali tahák pro turisty. Rozmach je citelný. Celému regionu moc pomůže, když bude v pivovaru hotel a na přehradě lodní doprava,“ konstatoval Zadražil. (MF Dnes)

Kámen na kameni nezůstal na nádvoří pivovaru v Dalešicích na Třebíčsku. Slavný pivovar z filmových Postřižin totiž prochází značnou proměnou. Kutají tu řemeslníci i těžké stroje. Pivovar přitom je známý nejen jako turistická atrakce, ale v posledních letech i díky kvalitnímu pivo.

"Severní strana byla dobře o půl metru výš než jižní. Terén se srovná tak, aby nám nepadali návštěvníci ze židliček," objasňuje ředitelka pivovaru Jaromíra Hanáčková, jež zde pracuje čtvrtý týden. Za tu dobu má chod v malíčku.

"Zaskočíme do varny piva. Náš pan sládek je hodně pořádkumilovný, ale jdeme," zaváhala jen na okamžik Hanáčková u čerstvě vytřené kachlíčkové podlahy ve varně. Kvůli rozkutanému zablácenému nádvoří se boty obalily blátivou kaší. Na vymydlených světlých dlaždicích zůstávají nevábné ťápoty.

Sládek Zdeněk Reska jen mávne rukou a začne ochotně povídat o tajích Dalešického piva. "Vaří se tu od srpna 2002. Já jsem tu druhý rok. Žiju přitom v Mostě, kam dojíždím na víkendy. Ale už bych neměnil, proto se do Dalešic hodlám přestěhovat," svěřuje se sládek, jak mu pivovar učaroval.

"Je to maličký pivovar, kde si na pivo sáhnu. Výroba zdejšího piva je zcela podřízena Postřižinám. Nesmíme používat vůbec nic, co by bylo v rozporu s duchem Postřižin. Vyrábíme tak, jako se vyrábělo do roku 1920," prozrazuje Reska.

Dalešičtí nepřimíchávají žádnou chemii. "Máme klasický postup bez úpravy, bez přísad. Naše pivo má takovou plnou chuť. Když se napijete, máte ho plnou pusu. Zájem o ně je velký. Zejména v Brně," líčí sládek a dodává: "Vaříme dva tisíce hektolitrů piva ročně. Třeba Prazdroj toto množství vyrobí za čtyři hodiny," usmívá se Reska.

Varna, což je srdce pivovaru, je v současnosti jedinou částí, v níž se nehemží dělníci. V traktu s pivovarskou hospodou voní barva. Jak restauraci, tak sousední sál pro 180 lidí právě opustili malíři. Až barva zaschne, rozestaví tu nový dřevěný nábytek.

Obrovský přízemní prostor ústí do zahrady, kde bude dětský koutek a letní posezení. Samotná hospoda se sálem mají unikátní klenbu. Před půldruhým stoletím sloužily tyto přízemní místnosti ke klíčení ječmene.

Nad hospodou pak dělníci stavějí jednu hotelovou část. "Bývala tu pivovarská půda, kde se sušil ječmen. Hosté budou ubytování přímo v někdejším pivovaru," zmínila se Hanáčková, jež během řeči obratně zdolává překážky. Pokoje jsou zatím ve stádiu zrodu. Stěny i podlahy pokrývá dřevo a z oken pokojů se naskýtá pohled na dalešický zámek.

Na chodbě naproti pokojům jsou veliké výklenky. "Ty budou prosklené. Hosté vyjdou z pokoje a rovnou se mohou koukat dolů do muzejní části. Je tam původní varna piva se sto padesát let starými stroji. Mimochodem, funkčními," komentuje Hanáčková.

V zadní části chodby je též plánován průhled, tentokrát do nové varny piva. "Ale pan sládek se brání. Nechce, aby ho lidé pozorovali. Já si myslím, že by to bylo nesmírně atraktivní. Uvidíme," hloubá Hanáčková.

V této hotelové části nazývané A bude ještě luxusní apartmá. Vznikne z původního bytu sládka, v němž se točily Postřižiny s vybavením ve stylu filmu. Pod bytem se počítá s recepcí a informačním centrem.

Na druhé straně nádvoří, nad výčepem bude levnější ubytování. Hotel má být hotov v květnu. "Náklady činí patnáct milionů korun. Majitelé získali přes sedm milionů z evropského fondu," poznamenala Hanáčková.

Pivo se v Dalešicích začalo vařit před stopadesáti lety a výroba skončila v roce 1977. Postřižiny se točily v roce 1980. Pak areál pivovaru chátral, než ho současní vlastníci začali zvelebovat.

"Je výborné, že se podařilo obnovit výrobu piva, a navíc využít filmové slávy," reagoval dalešický starosta Jaroslav Zadražil. "Sám piju jen naše místní pivo. Byla by hanba, kdyby starosta pil jiné. Chutná mi," dodal starosta Zadražil. (iDnes)

Dalešice Přes pět let řídila Jaromíra Hanáčková kulturní zařízení čtyřicetitisícové Třebíče, Kviz. Loni v prosinci dala pro neshody s radnicí výpověď a zakotvila od února coby šéfka pivovaru v Dalešicích. „Jsem nesmírně spokojena,“ doslova srší energií a září Hanáčková.

* Jak jste se k místu dostala?

Jeden ze spolumajitelů pivovaru se dozvěděl, že z Kvizu odcházím. Řekl mi, že mají výběrové řízení na ředitele pivovaru a ať se přihlásím. Vyhrála jsem.

* Vypadáte, že nelitujete. Ale přece jen, Kviz byl vaše dítě. Poprala jste se se ctí s obrovským nárůstem turistů, když se třebíčské památky dostaly na seznam UNESCO...

Ani trošku nelituji. Vztahy s třebíčskou radnicí, zřizovatelem Kvizu, byly čím dál horší. Místo podpory jsem měla klacky pod nohama. Jela jsem nadoraz, psychicky jsem byla vyčerpaná. Tady mám klid a pohodu.

* Co obnáší práce ředitelky pivovaru?

Dalešický pivovar je o kultuře, turismu. Což jsou oblasti, kterým rozumím. Zařídím informační centrum, půjčovnu kol. Navážu na zkušenosti z Třebíče. V létě zde budou kulturní akce, koncerty, řezbářské sympozium.

* Mluvíte sládkovi do výroby zdejšího piva?

Z pozice svojí funkce můžu mluvit do výroby. Určitě to však dělat nebudu, protože tomu nerozumím. Pivo mi moc chutná, ale to je vše. Mám vizi spojit turistické cíle v celém regionu. Dalešický pivovar není jen místní záležitost, má nadregionální význam. Turisté zde přespí, doporučíme jim návštěvu památek UNESCO v Třebíči, plavbu po přehradě, hrady i zámky v okolí, zajímavá místa. (MF Dnes)

Polotmavý dvanáctistupňový ležák rozšířil letos v létě nabídku dalešického pivovaru. Kromě něj se tam vaří jedenáctistupňový světlý ležák a tmavý a světlý třináctistupňový speciál. Všechna piva se expedují jako kvasnicová, jedenáctistupňové světlé i jako filtrované. Žádné další rozšiřování vaření piva už neplánujeme. I když by to za určitých okolností možné bylo, informoval spolumajitel pivovaru Marek Tichý. Pivovar může za současné kapacity navýšit výrobu na pět tisíc hektolitrů piva ročně. To je ale strop, konstatoval Tichý. Jeho manželka Jitka Tichá poznamenala, že prorazit na trh s novým specifickým pivem není vůbec jednoduché. Lidé jsou zvyklí na průmyslově vyráběná piva. My nabízíme něco jiného, zdůraznila. Pivo v Dalešicích se vaří podle starého pivovarského zákona. Várka trvá devět hodin. Rozdíl oproti takzvaným europivům je například v kvašení. V Dalešicích jsou v klenutých sklepeních vybudované otevřené spilky. Ty už z velkých pivovarů z úsporných důvodů vymizely. Za týden ve spilkách pivo prokvasí a pak se přemístí do ležáckých sklepů. Tam zraje dalších pět týdnů, v běžných pivovarech se expeduje do týdne. V Dalešicích se také pivo neumrtvuje prudkým zahřátím. To všechno přispívá k tomu, že naše pivo se opravdu od běžných značek liší a je kvalitnější, dodala Tichá. (Třebíčský deník)

Rozsáhlými změnami prochází areál dalešického pivovaru. Staví se tam pokoje pro ubytování turistů a kulturní sál. Na současnou přestavbu jsme se dlouho připravovali, přiznal spolumajitel pivovaru Marek Tichý a zdůraznil, že by nebyla možná bez téměř padesátiprocentní dotace.

Pomohl film

Dalešický pivovar proslavil kultovní film Jiřího Menzela Postřižiny. Jeho popularitu využívají i současní majitelé. Bez natáčení Postřižin by byl pivovar bezcenný, přiznala Jitka Tichá, která pro pivovar připravuje kulturní programy. Přínos pivovaru pro Dalešice si uvědomuje i vedení obce. Pozemky pod pivovarem jsme novým majitelům prodali za symbolickou cenu, informoval starosta Jaroslav Zadražil. Výstavba zahájená v letošním roce si dala za hlavní cíl vylepšit možnosti ubytování. Chceme vybudovat pokoje pro náročnější návštěvníky i pro ty méně movité, naznačil Tichý. Část lůžek bude využitelná pouze v sezoně. Máme v plánu některé pokoje vybavit nábytkem v duchu Postřižin. Uvidíme, jestli se nám to podaří, nastínila Tichá.

Kultura jde dál

Těsně před dokončením je společenský sál. Navazovat bude na současnou restauraci. Doufáme, že se nám podaří zejména firmám nabídnout důstojné prostředí pro pořádání jejich akcí, naznačil Tichý hlavní využití sálu. Krb dokonce umožní přímo v místnosti opékání selat. Výstavba sálu a ubytování volá po navýšení parkovacích míst. Současný stav, kdy auta stojí před vchodovou bránou, se ukázal jako nevyhovující. Parkoviště vybudujeme v prostoru pod pivovarem, konstatoval Tichý. Rozšíří přestavba areálu nabídku kulturních akcí? Kulturní léto bude navazovat na minulé ročníky, informovala Tichá. Společně s manželem se shodli, že pivovar se zaměří na menší počet rozsáhlejších akcí. Na příští rok samozřejmě připravujeme oblíbené řezbářské sympózium, podotkla Tichá. V závěrečné fázi je příprava týdenního festivalu filmů Jiřího Menzela. Chybět by neměla akce Jazz v pivovaru. Kulturní akce nemusíme pořádat sami. Už se hlásí agentury, které o ně mají zájem, přiznal Tichý. Majitelé též plánují rozšíření muzea staré pivovarské techniky.

Lidé jsou hrdí

Co na změny říkají obyvatelé Dalešic? Většinou jsou na pivovar hrdí, vyjádřila se Tichá. Majitele objektu těší, že po dokončení nabídnou pracovní příležitosti i tamním lidem. Zatím jsme to učinili pouze v omezené míře. Věříme, že i to změní pohled některých lidí na naše záměry, shodli se spolumajitelé. Oba vědí, že ani po dokončení současné přestavby nebude vše hotové. Nevadí. Když se objekt přestavuje postupně, alespoň tam návštěvníci pokaždé najdou něco nového, dodal s nadsázkou jeden ze spolumajitelů Marek Tichý. (Třebíčský deník)

Růst ceny piva přináší pokles spotřeby silnějších alkoholických nápojů

Zdražení piva z produkce velkých pivovarů se stává realitou. Milovníky pěnivého moku nepotěší. Dalešický pivovar, který jako jediný vaří pivo na Třebíčsku, zdražení plánuje také.

Ceny energií rostou

"Nic jiného nám nezbývá,"konstatoval spolumajitel pivovaru Marek Tichý. Připomněl, že se výroba v malých pivovarech, ke kterým dalešický patří, se oproti postupům velkých výrobců liší. "Přistupují při výrobě k urychlování procesu zrání piva. To u nás neexistuje. Náročnost na energii proto máme daleko vyšší,"vysvětlil Tichý. Dalešický pivovar pro vaření využívá plyn, pro chlazení elektrickou energii. U obou cena roste. "Přepokládáme, že cena za půllitr dalešického piva se zvedne do koruny,"zauvažoval Tichý. Vzápětí nastínil i vizi do budoucna. V horizontu přibližně dvaceti roků přepokládá, že se cena piva vyrovná s cenou v Evropě. Pivaři za půllitr oroseného džbánku zaplatí dva a půl až tři eura. "Cena technologie je už srovnatelné. Ceny energií se vyrovnávají. Jen nižší mzdy by mohly cenu o něco snížit. Ale i ty se budou vyrovnávat,"spočítal Tichý. Neztrácí však optimismus: "Snad v té době už na to budeme mít." Provozovatel restaurace Radnice v Rouchovanech Pavel Pospíšil upozornil, že zdražení piva v nejbližších dnech se nečeká jen z důvodu zdražování piva samotného. "Rostou ceny za energie, platíme daně a zaměstnanci nám také nebudou pracovat za pár korun. Nutí nás nejen cena piva od výrobců, abychom je zdražili,"řekl. (Noviny Třebíčska)